Eva Píchová-Sitteová

Herečka Eva Sitta byla v sedmdesátých letech (jmenovala se tehdy Eva Píchová) často obsazovaná. Zaujala například v muzikálu Malované na skle, ve filmech Den pro mou lásku a Stín létajícího ptáčka, za který dostala i ocenění jako nejlepší herečka roku. Jako dvacetiletá přišla do Městských divadel pražských a spontánně se zapojila do vyzrálého hereckého souboru. Předtím ale studovala na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. V roce 1981 následovala svého manžela Vladimíra Sittu, který se rozhodl odejít z politických důvodů, do Austrálie. Tam se začala intenzivně učit jazyk a po několika letech získala první angažmá u filmu. Například ve snímku Petrova aféra, který je zmíněn i ve školních učebnicích, hrála spolu s další českou herečkou Dášou Bláhovou. Poté nastudovala i několik českých jednoaktovek, přeložila je do angličtiny a založila vlastní divadelní společnost Minitheatre production. Uvedala například hry Adolfa Goldflama či Lidský hlas jeana Cocteaua, který byl diváky i kritikou velmi oceněn. Po roce 1996 dostala příležitost hrát i v ČR, což ji moc potěšilo, neboř se jí stýskalo po možnosti vyjadřovat se v českém jazyce. Jednoho dne se objevila na doporučení přátel v naší redakci, kde jsme si hezky povídaly... Váš záběr činnosti je velice široký. Pro českou komunitu i pro širokou australskou veřejnost děláte divadlo, přednášíte, a také pokud vím máte projekty recitační i jiné. Jsem herečka na volné noze, jak se tady říká. Lidé si na to v Čechách těžko zvykají. Není-li stálé angažmá, je to dvojsečná zbraň. Máte-li jej, na jedné straně vám to dává jakousi základnu a jistotu, že budete mít práci, ale na druhou stranu jste vlastně povinen tomu divadlu hrát co vám nabídne a v podstatě si nemůžete vybírat věci, jste závislý... Protože pracuji na volné noze od začátku osmdesátých let, musela jsem si velmi rychle zvyknout na úplně jiný systém, tvrdý, kapitalistický i v tom uměleckém světě. V podstatě si myslím, že je to vlastně dobré, protože člověk, pokud práce není, tak aby přežil, musí se snažit dlat věci na vlastní pěst. Pokud tedy na to má a věří si... Vy máte vlastní projekty a také agenta... Ano, mám agenta, také jsem před několika lety založila skupinu, která se jmenuje Minitheatre, divadélko, které se snaží dělat vlastní projekty. Velmi často vznikají s minimálním rozpočtem, musíme samozřejmě i shánět peníze. Projekty se často týkají poezie a hudby, protože to je sféra, která mě osobně dost zajímá. Posledním projektem v červenci 2002 byla Koláž - koláž z Prométheových jater od pana Jiřího koláře. Proběhla trojjazyčně, česko-francouzko-anglicky a bylo to u příležitosti Kolářovy vernisáže k jeho výstavě, zapůjčené Národní galerií. Byla vlastně putovní výstavou po Austrálii a já jsem se pro ni tehdy rozhodla udělat česko-anglicko-francouzsky textové koláže a nechat je prolínat s hudbou. V obecenstvu seděli diváci z asi 14 národností, tak jak to v Austrálii je časté. Cílem tohoto projektu bylo představit Jiřího Koláře nejenom jako výtvarníka a básníka objektu, ale i jako básníka slov. Jeho dílo Prométheova játra bylo publikováno v roce 1950 a on byl za tuto sbírku vězněn, protože byla velkou kritikou té doby. Mne zaujalo, jak vlastně byl Jiří Kolář neuvěřitelně odvážný. Potom, když jsem se víc o jeho dílo zajímala, zjistila jsem, že byl nejenom vynikající výtvarník a básník, ale i vynikající člověk, což jsem do té doby netušila. Když jsem studovala v sedmdesátých letech v ČR, nikdo nám podobné informace nesděloval. Takže jsem se vlastně tímto dovídala o kultuře vlastního národa věcí, které jsem předtím nevěděla. Například v sedmdesátých letech měl kolář velkou výstavu v New Yorku a manželé medkovi ji tenkrát, myslím, celou prodali. A on profit, který měl získat jako umělec, věnoval na založení nadace, která měla sloužit mladým výtvarníkům. Takové gesto se ve světě jen tak nevidí a zvlášť u umělců, protože ti často bývají dosti sobečtí. Vrátím se zpět ke zmíněné výstavě. V austrálii jste ji dělala skutečně trojjazyčně? Trojjazyčně. To už jsem přece řekla!!! Česko-francouzsko-anglicky s hudbou. Ještě budu dělat zkrácenou verzi koláže v jedné pražské literární kavárně. Bude to vlastně taková vzpomínka na Jiřího Koláře jenom v češtině. Ještě navážu na tu otázku. Vy šíříte dobrou českou kulturu do světa, kde ji neznají. Čtu v australském tisku, že vaše pořady jsou navštěvované a velmi úapěšně. Jak to cítíte? Vědí Australané něco o naší kultuře nebo by se teprve rádi dověděli? Oni se velmi rádi dovědí, většinou přicházejí lidi, kteří mají zájem o umění, o kulturu. V Austrálii se o kulturu zajímá, řekla bych, daleko méně lidí než v Evropě. To je fatk, který prostě je faktem... Přispívá k tomu několik věcí - klima, to jak oni jsou vedeni, jak jsou vzděláváni ve školách a tak dále. Ale ten posluchač nebo divák, který opravdu zájem o kulturu má, ať už je to hudba nebo výtvarné umění nebo divadlo, najde si ji. Já mám třeba mezi Australany takovou svoji databázi lidí, o nichž vím, že vždycky přijdou. Mnozí už navštívili Českou republiku, takže pro ně je to jakýsi další krůček k poznávání této země a její kultury. Ale zpět k Jiřímu Kolářovi. Původně ta výstavy byla součástí takzvaného frankofonního festivalu. Měl nekolik částí, jedna byla věnována výtvarnému umění a byli tam zástupci všech zemí, které se považují za frankofonní. A česká republika patří mezi ně. Koláže Jiřího koláře potom putovaly do sydney. Francouzské texty byly přeloženy do angličtiny a byly použity jako součást této koláže, aby oslovily anglicky mluvící posluchače. Všechny prostory, kde byla výstava instalována, byly velmi prestižní, v centru města. Nakonec skončila ve Francouzském kulturním centru (aliance france). Víte, že Kolář byl také francouzským občanem, protože po jedné z návštěv francie v sedmdesátých letech se vracel do Československa a tehdejší vláda mu odmítla vstup upět? Francouzi mu tenkrát nabídli exil, občanství a možnost pracovat v Paříži, kde pak také skutečně od roku 1980 se svou ženou žil a tvořil. Ráda bych se ještě zmínila, že jsme před několika měsíci také představili divákům v Sydney koláž dramatických textů karla Čapka. To sice nebyla moje projekce, můj nápad, ale zasloužil se o to jeden pán, který je shodou okolností také českého původu a zabývá se překlady. Přišel s nápadem, že různá Čapkova témata, která se objevují v Matce a RUR i dalších dílech je možno spojit, vytvořil z nich vlastní imaginace a postavu Karla Čapka, který je jakýmsi průvodcem svojí filozofií a svými texty. Tato hra byla uvedena v angličtině, byla tedy směrována australskému obecenstvu. Tím chci říci, že česká kultura se nás v austrálii neustále dotýká, jsme s ní vlastně spojeni a snažíme se ji Australanům nabízet. A baví vás to, tahle osvěta? Mně to baví, protože umění je můj život. A umění je vždycky i osvěta. Myslím, že osvětu by měli dělat i umělci v Čechách, ale oni ji nedělají! Myslím si, že všechno spasí divák, že je nejdůležitější aby přišel, aby zaplatil. Ař už je to koncert nebo divadlo nebo cokoli. Já to chápu, protože taková tendence je v austrálii také velmi silná. Ale potom jsou divadla bohužel nucena hrát často věci velmi nízké úrovně. Před chvilkou jsme se bavily o Nizozemsku. zmínila jste se, že je vám jedno, kde pobýváte, když děláte svoji práci, kterou milujete, jestli pracujete v Austrálii nebo v Čechách... Mám už dnes naštěstí pocit, že jsem se anglicky naučila tak dobře, že už nejsem tou řečí handicapovaná tak, jak jsme všichni ze začátku byli. Mnoho let jsem to vnímala a pořád si uvědomovala, že necítím nejrůznější nuance jazyka. Ale teď už se mi zdá, že jsem se stala daleko víc člověkem dvojjazyčným, který i v té angličtině dokáže spoustu věcí vycítit. A je to neustálou prací... Než jsem přijela do Evropy, hrála jsem v Hamletovi královnu. Byla to anglická produkce a toho jsem se napřed dosti obávala, protože Shakespeare se v Čechách poslední dobou hraje velmi moderně. Ale Angličané i Australané a myslím, že i Američané, používají shakespearovskou angličtinu šestnáctého, začátku sedmnáctého století. Samozřejmě jsem z toho měla napřed obavy, jestli mi to půjde, ale zjistila jsem, že s troškou úsilí se i to dá zvládnout. Ale je to tedy už po osmnácti letech života v cizí zemi. A stejně se neustále setkávám s maličkostmi, kdy třeba ani nevím přesně co to znamená a musím hledat. Je to neustálé učení. Ale v mateřštině je to v podtatě to samé, jenomže někdy o tom lidé ani nepřemýšlejí. Jaké jsou vaše plány, co chystáte? Teď jste mě trošku zaskočila... já samozřejmě plány mám. Minidivadlo už dostalo na několik projektů, které se týkají šíření české kultury mezi anglicky mluvící obecenstvo nebo šíření české kultury v Austrálii podporou z ministerstva zahraničních věcí. A protože já jsem člověk, který musí stále něco dělat, a protože divadlem žiju, než abych čekala jako herečka na volné noze, než mi někdo nabídne nějakou roli, připravuji své vlastní projekty. Jeden z nich by se měl uskutečnit příští rok, což vlastně už je za chvíli. Získal také podporu z ministerstva zahraničí. Je to čtení současné české hry v angličtině a doufám, že se určitě uskuteční. Zřejmě to budou Příběhy obyčejného šílenství, kterí napsal Petr Zelenka. Pokud bychom viděli, že čtění bude mít dopad na australského diváka a že by stálo za to, abychom získali někde nějaké finance a pokusili se to realizovat jako hru, pustíme se do ní. Z toho, co jsem tady na divadelních scénách viděla, mě tato hra zaujala nejvíc. Taková technická drobnost, když říkáte že to bude v angličtině. Hra je přeložena v ČR? Ano, Překladatel je můj blízký přítel, už starší člověk, což je někdy velmi dobré. Tito lidé mají víc času a jsou materiálně celkem zabezpečeni. Neočekává, že za překlady mu budu já nebo divadlo platit, neměli bychom na to. Takže spolupracujeme na přátelské bázi. Myslím si, že jeho překlady jsou nesmírně dobré. Vím, že již dříve přeložil několik her Pavla Kohouta a i ten byl s překlady velmi spokojený. Hledám samozřejmě i jiné texty, které je možno přeložit a seznámit s nimi australského diváka nebo posluchače. Protože mám snad soudnost a znalost prostředí, dokážu zvážit, co tamějšího diváka osloví a co ne. Jsou určité věci, které jsou tak typicky české, že bychom se snažili marně. Nechápali by souvislosti, protože neznají dobře našči kulturu. Takže musíme vždycky hledat něco, co s nimi komunikuje a co je vlastně povznese trošku nad národní geografickou úroveň a dotýká se obecnějších témat v našich životech. EVA STŘÍŽOVSKÁ, CZSK.net