Nikolaj Merzlikin

Ruský herec Nikolaj Nikolajevič Merzlikin se narodil 16. dubna 1945 v západosibiřské vesnici Satyrnja. Jako kluk vyrůstal v překrásné přírodě na břehu Irtyše, do školy jezdil na koni a pomáhal otci při práci v lese. Aby udělal radost mamince, která si jej přála vidět v bílém plášti, zapsal se na Sverdlovský lékařský institut, ale brzy poznal, že k tomuto povolání necítí žádný vztah. Po roce tedy studia ukončil a téměř ihned poté dostal povolávací rozkaz k nástupu na základní vojenskou službu. Sloužil jako dispečer jednotky, umístěné nedaleko Moskvy a právě tam si jej čirou náhodou vyhlédla roku 1965 režisérka Taťjana Lioznova. Černovlasý, pohledný a věčně rozesmátý mladík, ji natolik zaujal, že mu neváhala svěřit jednu z hlavních rolí svého nového filmu "Brzy ráno" (1965). Nikolaj si tu zahrál roli sedmnáctiletého Aljoši, který po smrti rodičů bojuje o právo postarat se o výchovu své malé sestřičky. Při natáčení projevil tak velký talent, že jej režisérka Lioznova přemluvila ke studiu herectví. Nikolaj, který původně pomýšlel na profesionální setrvání v armádě, nakonec souhlasil a vystudoval Národní institut divadelního umění (GITIS). Ještě jako student si zahrál v několika filmech ("Muž, kterého miluji" - 1966, "Zosia" - 1967, kde mu byla partnerkou polská herečka Pola Raksa, "Tři dny Viktora Černyšova" - 1968, "Ještě jednou o lásce" - 1969) a po absolutoriu v roce 1971 nastoupil do moskevského Divadelního studia dětí a mládeže Maxima Gorkého. Také filmových příležitostí měl Nikolaj Merzlikin stále víc než dost, protože režiséry lákal jak jeho všestranný herecký talent a vzhled drsného chlapíka s romantickou duší, tak i zodpovědný přístup ke každé, byť sebemenší roli a v neposlední řadě také jeho přátelská, nekonfliktní povaha. Pamětníci si možná vzpomenou na jeho prostořekého a trošku zbrklého partyzána Ljovuškina ze seriálu "Není cesty zpátky" (1970), kde byl jeho partnerem později velmi slavný, ale v té době také začínající ukrajinský herec Nikolaj Oljalin. V pohádce "Samyj silnyj" z roku 1973 si N. Merzlikin zahrál hlavní postavu siláka Batyra a objevil se i v mnoha dalších filmech, jako byl např. seriál "Dumka o Kovpakovi" (1975-76), kriminálce "Bez práva na omyl" (1975), kde ztvárnil hl. postavu dělníka Junusova, nevinně obžalovaného z vraždy, Čuljukinově dramatu "Popovídáme si, bráško..." (1978), anebo historických snímcích "Zbraně pro Petra Velikého" (1983) a "Guljaščije ljudi" (1988). Hlavním časem jeho filmové kariéry a populariy byla 70. a 8O. léta 20. století - v té době natočil převážnou většinu svých filmů, jejichž počet dosáhl téměř 50. Roku 1983 N. Merzlikin získal titul Zasloužilého umělce, ale rozpad SSSR a následné problémy ruského filmu postihly i jeho - filmových příležitostí výrazně ubylo a teprve po přelomu století se objevily nové nabídky v podobě několika televizních seriálů. Poslední filmovou rolí Nikolaje Merzlikina je pravděpodobně generál v jedné z epizod detektivního seriálu "Pavučina" (2006). O to více se N. Merzlikin v té době věnoval divadelní práci, hlavně tvorbě pro ty nejmenší a nejvděčnější diváky - děti. Pořádal pro ně zájezdová představení, vystupoval na různých estrádách a jeho každoroční milou povinností byla oslava Nového roku, pořádaná v obrovském sportovním areálu Lužniky. Po 20 roků tu Nikolaj Merzlikin v kostýmu Dědy Mráze rozdával stovkám moskevských dětí radost a dárečky... Tak tomu bylo i 1. ledna roku 2007 - večer přišel domů celý rozzářený, ale druhý den se cítil unavený a tak si šel brzy lehnout. Ráno bylo jeho manželce divné, že nevstává, protože měl nějakou práci v rozhlase a tak ho šla vzbudit. Už se jí to nepovedlo, Nikolaj Merzlikin byl mrtvý - zemřel v noci, během spánku - pravděpodovně na infarkt. Jeho hrob bychom však v Moskvě hledali marně, protože po smutečních obřadech bylo tělo N. Merzlikina převezeno do poduralského městečka Jemanželinske, odkud pochází jeho manželka.