Viktor Někrasov

Viktor Někrasov. Narozený 17.5.1911 v Kyjevě (Ukrajina) Zemřel 3.9.1987 v Paříži (Francie) "Jsou drobnosti, které si člověk zapamatuje na celý život. A nejen zapamatuje. Maličké, na pohled bezvýznamné, nějak do tebe vsáknou, zakoření, začínají tě pronikat, vyrůstají v něco velikého, významného, jakoby vstřebaly celou podstatu dění, stávají se symbolem." Spisovatel, autor námětu a filmový scenárista. Ukrajinský spisovatel, který do podvědomí veřejnosti vstoupil v roce 1946 románem ve ,,Stalingradských zákopech” – resp. Stalingrad. Zveřejnění románu, který popisoval bez příkras období těžkého roku 1942 a bitvy O Stalingrad vyvolalo v tehdejším Sovětském Svazu negativní odezvu u linie, kterou počal razit A. Ždanov pro oblast kultury. Ironicky Někrasova před tragickým osudem zachránilo to, že o spisovatele projevil tehdy zájem samotný – Hospodář – J. V. Stalin. Jejich osobní setkání na Stalinově dače a popíjení, včetně následující návštěva Ukrajiny znamenala to, že Někrasov takto vyvázl bez osobních následků. Období tání – 1956 umožnilo Někrasovovi, aby jeho literární dílo bylo zfilmováno. V roce 1956 byl natočen film ,,Vojáci ze Stalingradu” a o dva roky později televizní inscenace ,,Seňka dezertérem”. Viktor Někrasov se plně zapojil do procesu tání a jako novinář a publicista se věnoval především cestování a reportážím z různých míst tehdejšího Sovětského Svazu. V roce 1966 vznikla jeho reportáž na Mamajově mohyle, ve které Někrasov spojil tehdy své vzpomínky na natáčení filmu v roce 1956 s pohledem tehdejší mladé generace a vytvořil tak plastický dvojí obraz nahlížení na dějiny (mladé důstojníky, které tehdy potkal při své cestě za vzpomínkami jeho vyprávění o bitvě příliš nezajímalo, protože válka pro ně představovala cosi již vzdáleného) i na samotný průběh natáčení – obraz jeho spojky s období bojů Vargy před Nekrasovém vyvstane v osobě herce Innokentije Smoktunovského, který představoval ve filmu postavu Ferbera: ,,..Poznal jsem ten hlas, ten způsob řeči, ty dlouhé prsty, ty inteligentní smutné oči, ten pohled – někdy rozpačitý, jindy zahleděný, někam do nitra, do sebe. To všechno patřilo k Ferberovi, k tomu jak jsem si ho představoval. A součastně to patřilo ještě k jednomu člověku – ke Smoktonuvskému. Ano, přede mnou seděl Smoktunovskij, Inunkentij Smoktunovskij, Ferber z Vojáků a Hamlet z pozdějšího Kazincevova filmu. Seděl tu a melancholicky míchal čaj..”.* V Někrasově literární i filmové podobě nalézáme obyčejný lidský smutek, který je melancholií i písní za padlé, které připravila o život krutost války:,,..Pamatuji se na jednoho padlého vojáka. Ležel na zádech s rozhozenýma rukama a na rtech měl přilepen nedopalek cigarety. Malý nedopalek, z něhož se ještě kouřilo. A to byl hroznější obraz něž cokoli, co jsem kdy viděl ve válce předtím i potom. Bylo to hroznější, než rozbitá města, roztržená břicha, utržené ruce a nohy. Rozhozené ruce a nedopalek cigarety na rtu. Před minutou tu byl život, myšlenky, touhy a přání..”. Smysl pro detail? Filmový střih zobrazující absurdity války? Možná, ale především zobrazení toho, že v minutě může být všechno jinak, zvláště tehdy, kdy touha člověka je pevně spojena s nitkou, na které se houpe jeho život. Viktor Někrasov se v roce 1966 rozhodl zůstat ve Francii, protože doma započalo období zamrzání, které končilo v roce 1968 obsazením Československa a pozbytím iluzí v možnou reformu tehdejšího systému.. Ale to je již jiná životní kapitola, která se objevuje v další podobě jeho příběhu… Periodika: Vývoj – týdeník Československé strany lidové – roč. I/1946. Někrasov, M.: Mamajova mohyla. Světová literatura 4/1966. Seznam literatury: Bernard, J.: Národní kinematografie Sovětského Svazu. Československý filmový ústav, Praha: 1989. Medvěd, R.: Stalin a stalinismus. Historické črty. Pospíšil, I. Od Bachtina k Solženicynovi. (Srovnávací studie). Brno: 1992. Světové literatury 20. století v kostce. Libri, Praha: 1999. Zpracoval: PolYEKRAN