Talgat Nigmatulin

Talgat Kadyrovič Nigmatulin se narodil 5. března 1949 v městečku Kyzil-Kyja nacházejícím se v středoasijském Kyrgyzstánu, tehdy pochopitelně ještě sovětském. Otec však byl etnický Uzbek, zatímco maminka měla tatarské předky. Na otce, který pracoval jako horník, si Talgat vůbec nepamatoval - byly mu pouhé dva roky, když jeho tatínek zemřel při závalu v dole. Pro rodinu nastaly zlé časy, neboť maminka, ředitelka místní školy, nemohla své dva syny (Talgat měl ještě staršího bratra) uživit, takže chlapci strávili nějaký čas v dětském domově. Talgat býval velmi slabé dítě a z konfliktů s vrstevníky vždy vyšel jako poražený, což jen podporovalo jeho plachost. V ranném dětství trpěl křivicí, po které mu zůstala vzpomínka v podobě křivých nohou. Když s ním kvůli tomu na letním táboře odmítla jedna dívenka tancovat, ponížený Talgat se rozhodl, že to tak nenechá - začal se věnovat sportu, hlavně atletice a později bojovým uměním. Přitom se ještě snažil vypomáhat matce příležitostnou prací v cukrovaru i jinde. Těžká práce i tvrdý trénink přinesly kýžené ovoce a z neduživého kluka vyrostl silný a zdatný muž. Talgatovým tajným, ale vášnivým snem bylo herectví, protože však věděl, že mluví velmi špatně rusky, zapracoval na sobě i v této oblasti. A zase na to šel po svém - ručně opisoval celý svazek Vojny a míru, který si přitom nahlas neustále četl a opakoval. Ihned po ukončení základní školy se rozjel do Moskvy, kde se pokusil o přijetí na VGIK, což se mu však napoprvé nepovedlo. Neúspěch jej ale neodradil - zůstal v Moskvě a zapsal se na Institut cirkusového a estrádního umění. Během studia se začal vážně zabývat i bojovým uměním karate a kung-fu, v nichž později dosáhl značných úspěchů - mimo jiné byl např. mistr Uzbekistánu. Po dvou letech studia přešel na vytoužený VGIK, který ukončil roku 1971. To už měl za sebou i první krůčky před filmovou kamerou - díky svému urostlému zjevu i nepochybnému talentu si zahrál roli bělogvardějského důstojníka ve filmu " Balada o komisaři" (1967). Talgata stál jeho debutní film hodně sil a nervů - stále ještě si plně nevěřil a obával se neúspěchu. S nezištnou pomocí kamarádky Galiny Polskich ale zvítězil nad sebou samým, což mu otevřelo bránu k další práci i k dalším úspěchům. Brzy po obsolutoriu odešel Talgat Nigmatulin do Taškentu, kde byl přijat za člena filmového studia UZBEK-FILM. Zde natočil převážnou většinu svých filmů, kterých bylo něco přes 20. Hrál většinou záporné role padouchů a podvodníků, i když celým srdcem prahnul po něčem jiném... Jeho nejznámějším dílem jsou asi "Piráti z XX století" (1979), kde ztvárnil postavu piráta Saleha. Talgat i jeho přítel Nikolaj Jeremenko tu odvedli velký kus dobré, ale i hodně tvrdé práce - odmítli totiž zástup kaskadéry a všechny nebezpečné stény natáčeli sami. Bylo z toho několik zranění, ale všechny nepříjemnosti byly kompenzovány obrovským úspěchem snímku. Talgat si zahrál ale například i v "Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna" (1981), "Ozbrojen a velmi nebezpečný" (1977) nebo "Konfrontaci" (1985). Jeho poslední rolí byl poručík Matsumi ve filmu "Život a nesmrtelnost Sergeje Lazo" z roku 1985. Talgat Nigmatulin byl 3x ženatý - jeho první manželkou byla zpěvačka Larissa Kandalova. Narodila se jim dcera Uršula, ale kvůli Talgatově nevěře se manželsví po necelém roce rozpadlo. Už během těhotenství své ženy se totiž zamiloval do mladičké Chalimy Chasanové, se kterou pak prožil sedm let a měli spolu syna Saida. Poslední ženou T. Nigmatulina se stala herečka Venera Ibragimova, matka jeho nejmladšího dítěte - dcery Lindy. V soukromém životě však Talgat celý život zůstal tím plachým chlapcem, píšícím verše a zabývajícím se tajemstvím života. Právě to jej na počátku 80. let přivedlo do mystické sekty "léčitelů a jasnovidců" Abaja Borubaeva a Murzy Kymbatbajeva. Propadl jim natolik, že když se roku 1985 skupina litevských studentů pokusila o vystoupení ze sekty a založení vlastní odnože, byl to právě Nigmatulin, koho si oba vůdcové přizvali, aby proti odpadlíkům zakročil svojí autoritou nebo i silou. To, že Tolgat, který už se od jejich učení také pomalu odkláněl, takové řešení odmítl, jej bohužel stálo život. Zemřel ve Vilniusu, v noci 11. února roku 1985 ubitím pěti příslušníky sekty, s Murzou a Abajem v čele. Proti takové přesile ani jeho bojové umění nic nezmohlo a on druhý den byl nalezen v koupelně - mrtvý a zmasakrovaný. Na jeho těle bylo nalezeno 119 zranění. Právě kvůli strašnému znetvoření jeho ostatků i veliké vzdálenosti od místa bydliště se jeho rodina rozhodla (v rozporu s muslimskou vírou) pro kremaci v litevském Kaunasu. Urna s jeho popelem pak byla převezena do Taškentu a slavnostně uložena na místním hřbitově. Pachatelé činu byli odhaleni a usvědčeni, Borubajev dostal 14 let těžkého žaláře (zemřel ale během výkonu trestu na TBC), Kymbatbajev 10 roků, tresty ostatních tří byly o dost nižší. Na základě této tragické události natočil mladý režisér Nikolaj Popkov film " Přišel k nám anděl" a jedna z ulic Talgatova rodného města byla pojmenována jeho jménem.