Nato Vačnadze

Tato bývalá hvězda ruské kinematografie 1. poloviny 20. století se narodila 14. (podle julliánského kalendáře 4.) 6. 1904 ve Varšavě jako Natalia Georgievna Andronikašvili, druhé ze čtyř dětí gruzínského knížete Georgije Alexandroviče Andronikašviliho a jeho polsko-italské manželky Kateřiny Simonové. Umělecké geny malé Nato (ale i její sestry Keiry) má zřejmě "na svědomí" její babička z matčiny strany - původně sólistka italské opery a později členka tbiliského Divadla opery a baletu. Roku 1910 se celá rodina vrátila do Gruzie, kde otec hodlal převzít vládu nad rodinným majetkem, nacházejícím se v úrodné provincii Kakheti. K tomu však nikdy nedošlo, protože krátce po příjezdu zemřel a přestože jeho smrt nebyla nikdy řádně objasněná, Nato z ní celý život vinila jeho bratry, kteří si údajně nepřáli dalšího spoludědice. Vdově s dětmi, z nichž nejstaršímu bylo v té době 10 let a nejmladšímu sotva 10 měsíců, byla otcovou rodinou přiznána malá apanáž a jeden ze strýců jim k pobytu vyčlenil dřevěný domek ve vsi Gurjaani, položené uprostřed rodinných vinic. K obživě to stačilo jen stěží, takže starší děti musely brzo začít vypomáhat jak se dalo. Mladičká Nato pracovala v nedaleké manufakurní továrně na sirky a přivydělávala si ještě výukou zpěvu. Traduje se, že její filmová kariéra začala v podstatě náhodou - tím, že režisér Shakro Berishvili spatřil r. 1923 její fotografii, kterou do svého výkladu umístnil jeden z fotoateliérů v Tbilisi. Nevšedně jímavá a oduševnělá tvář mladé ženy jej natolik zaujala, že ji na odlehlém venkově vyhledal a přemluvil k účasti na natáčení filmu "Razbojnik Arsen". Nato byla v té době už provdaná za potomka jiné z místních šlechtických rodin - Méraba Vačnadzeho, jemuž r. 1926 porodila syna Tengize (budoucího architekta). Manželství se sice brzy poté rozpadlo, ale příjmení svého prvního muže si Nato ponechala a jako umělecký pseudonym jej používala až do své smrti. Její herecká dráha pokračovala filmy "Tři životy" (1924), "Jezdec z Wild-West" (1925), "Natella" (1926) a mnoha dalšími. Její role, vyznačující se především exotickým zjevem a vášnivostí, vynesly mladou herečku mezi hvězdy nejenom gruzínské, ale i ruské kinematografie a její tvář brzy znal z plakátů i časopisů celý Sovětský svaz. Zvláštní důležitost pro ni mělo natáčení filmu "Gjulli" (1927), během něhož se Nato sblížila s režisérem Nikolajem Šengelajou, svým druhým manželem. Zahrála si ještě v jeho filmech "Zlatá dolina" (1937), "Vlast" (1940) a "On se vrátí" (1943), na kterém se podílela také spolurežií. Narodili se jim dva synové - Eldar a Giorgij, kteří se v dospělosti rovněž stali filmovými pracovníky. Přestože se Nato, coby hvězda němého filmu, nástupu zvuku trochu obávala, ukázalo se, že to není vůbec potřeba - roku 1937 se stala nositelkou titulu Zasloužilá umělkyně RSFSR, a roku 1941 byla jmenována Národní umělkyní. Mimoto jí téhož roku vynesla role kolchoznice Nani z filmu "Zlaté údolí" (1937) vynesla i Státní cenou SSSR. Po smrti svého druhého manžela (1943) se Nato Vačnadze na nějaký čas umělecky odmlčela a věnovala se převážně dětem. Údajně si v té době znepřátelila všemocného Stalinova poskoka Beriju, jehož dvoření odmítla a namísto toho raději několik posledních let prožila po boku svého třetího manžela, námořního důstojníka Anatolije Kacharova. Na filmové plátno se vrátila až po válce, životopisným snímkem "Kolébka básníka" (1947) a její poslední (nedokončenou) prací se stal film "Pokořitelé vrcholů" (1952). Byla v té době hodně vytížená častým cestováním mezi Moskvou a Gruzií, které se jí stalo osudným - dne 14. 6. 1953, přesně v den svých 49. narozenin se stala jednou z obětí letecké katastrofy, při níž do jejího letadla jen pár minut před plánovaným přistáním v Tbilisi, udeřil blesk. Dnes jméno Nato Vačnadze nese filmová cena Gruzínské republiky a ve vsi Gurjaani je v domě, kde prožila dětství, od roku 1981 otevřeno její muzeum.