Werner Herzog

vyrůstal po rozchodu rodičů s matkou na zapadlém hornobavorském statku u rakouských hranic. V roce 1954 znovu žili v Mnichově, kde také odmaturoval. Od mládí rád vandroval, nejen po Německu, ale také v Řecku a v Jugoslávii, odkud pocházela jeho matka. Krátce pobýval také v anglickém Manchesteru. Začal studovat historii a literaturu na Mnichovské univerzitě, ale víc se věnoval psaní filmových scénářů a natáčení amatérských snímků. Založil výrobní společnost Werner Herzog Filmproduktion, pod jejíž hlavičkou pak realizoval všechny své snímky. V polovině 60. let získal Fulbrightovo stipendium ke studiu v USA a vybral si katolickou Duquesneovu univerzitu v Pittsburghu. Po několika dnech však školu opustil a toulal se po Spojených státech a Mexiku. Po návratu do Německa se plně soustředil na filmovou kariéru. Jako samouk se od krátkých dokumentů postupně dostal k celovečerní hrané tvorbě, v níž ovšem důsledně uplatňoval dokumentaristické prvky. Jeho zaujetí filmem hraničí s posedlostí, rád natáčí v exotických prostředích a v extrémních podmínkách a nad svými díly uplatňuje bezvýhradnou kontrolu. Hrdiny jeho hraných snímků jsou převážně vyděděnci, snílkové nebo šílenci, jejichž častým představitelem byl Klaus Kinski (Aguirre, hněv Boží, Upír Nosferatu, Vojcek, Fitzcarraldo, Zelená kobra). Herzog s dalšími tvůrci své generace (např. Alexander Kluge, Volker Schlöndorff, Rainer Werner Fassbinder, Wim Wenders) výrazně přispěl k obrodě německého filmu v 60. a 70. letech. Zaujal už hranou prvotinou Signál k životu (Zvláštní cena za debut na MFF v Berlíně, Německá filmová cena) a získal ocenění i za další filmy, mj. Aguirre, hněv Boží (nominace na Césara za zahraniční film), Každý sám za sebe a Bůh proti všem (Velká cena poroty a Cena FIPRESCI na MFF v Cannes, Německá filmová cena), Stroszek (Cena německé filmové kritiky), Fitzcarraldo (Cena za režii na MFF v Cannes, nominace na Cenu BAFTA za zahraniční film), Kde sní zelení mravenci (Německá filmová cena), Malý Dieter chce létat (nominace na Cenu Emmy za dokumentární speciál), Grizzly Man (nominace na Independent Spirit Award za nejlepší dokument), Divoké modré dálky (Cena FIPRESCI na MFF v Benátkách). Často se věnoval operní režii, zejména na německých a italských scénách, v poslední době i ve Spojených státech (Doktor Faustus, Lohengrin, Panna Orleánská, Kouzelná flétna, Bludný Holanďan, Norma, Tannhäuser, Fidelio aj.); mnohé z jeho inscenací jsou zaznamenány pro TV. Jeho dílo i osoba se staly předmětem několika dok. filmů, z nichž nejzajímavější jsou Was ich bin, sind meine Filme (1979, Jsem to, co jsou moje filmy; r. Christian Weisenborn, Erwin Keusch) a Burden of Dreams (1982, Břemeno snů; r. Les Blank), popisující obtížnou anabázi natáčení Fitzcarralda. Publikoval také dvě knihy svých deníků: Vom Gehen im Eis (1974, O chůzi po ledě) o pěší pouti z Mnichova do Paříže za nemocnou filmovou kritičkou Lotte Eisnerovou a Eroberung des Nutzlosen (2004, Dobývání marného) o natáčení a dozvucích Fitzcarralda. Filmový přehled 2007/11