Luigi Pirandello

Luigi Pirandello se narodil v roce 1867 na Sicílii v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento. Narodil se do bohaté patriotické rodiny, vlastnící sirné doly. V dětství měl domácího učitele. Otec jej zapsal na technický institut, ale Luigi přestoupil po dvou letech na klasické gymnázium. Po absolvování gymnázia začal studovat na filozofické a právnické fakultě v Palermu současně. V roce 1887 se přestěhoval ke strýci a rozhodl se pokračovat jen ve studiu na filozofické fakultě. Při studiu se dostával do hlubokých rozporů s profesorem latiny a univerzitní vzdělání ukončil v Bonnu, kde promoval v roce 1891. Po návratu do Říma a svatbě s dcerou otcova společníka v roce 1894 se natrvalo usadil. Do literatury vstoupil v roce 1889 sbírkou básní Mal gioconda /1889, Hravá bolest/. Později v Bonnu napsal básnické sbírky Pasqua di Gea /1891, Gaiin svátek/ a Elegie renane /1895, Rýnské elegie/. V Římě jej jeho krajan Luigi Capuano přesvědčil, že jeho místo v literatuře je v próze, nikoli v poezii. V roce 1893 Pirandello napsal svůj první román Marta Ajala, který byl vydán až v roce 1901 pod názvem L´esclusa/1901, Zavržená/. První prozaickou a také nejen napsanou, ale i vydanou věcí, byla sbírka povídek Amori senza amore /1894, Lásky bez lásky/. Od roku 1897 byl učitelem stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Typický Pirandello se objevuje až s vydáním románu Nebožtík Mattia Pascal /1904 /, když se v něm snoubí poetika humoru s vážností a bližším zkoumáním podstaty pláče i smíchu. V podstatě šlo odraz tragických souvislosti z osobního života Pirandellova, jelikož jeho žena začal trpět duševní chorobou a později byla natrvalo hospitalizována v ústavu pro choromyslné. Další Pirandellovy prózy – I vecchi e i giovani /1909, Staří a mladí/, Si gira! /1915, Natáčí se!, později vydáván pod názvem Quaderni di Serafino Gubbio operatore - Zápisky Serafina Gubbia, filmového kameramana/, Uno, nessuno e centomila /1926, Jeden, nikdo, sto tisíc/. Jako dramatik debutoval Pirandello v roce 1910, když pro svého přítele předělal své dvě povídky na jednoaktovou hru Lumie di Sicilia /1910,Sicilské citrony/, a La Morsa /1910, Stisk/. Tento pokus nevyšel, takže Pirandello řadu let neměl zájem o dramatickou tvorbu. K divadlu jej nasměroval až herec Angelo Musco, který jej požádal o napsání role pro sebe, doslova „na tělo“. Tyto pokusy se změnily na počáteční úspěchy Pirandella. První jevištním úspěchem byla jeho hra Pensaci, Giacomino! /1916, Rozmysli si, Jakoubku!/ s Muscou v hlavní roli, a Liola /1916, č. Sicilská komedie/. Po jednoznačných úspěších těchto her se Pirandello věnoval psaní divadelních her trvale - Il berretto a sonagli /1917, Čapka s rolničkami/, Il Piacere dell´onesta /1917, Rozkoš z počestnosti/, Ma non e una cosa seria/1918, Ale není to nic vážného/ a další. K nejvýznamnějším z dramat, která psal Pirandello neuvěřitelným tempem, patří - Sei personaggi in cerca d´autore /1921, Šest postav hledá autora/. Tato hra a spolu s ní dramata - Cosi e(se vi pare) /1917, Každý má svou pravdu/ a Questa sera si recita a sogetto /1929, Dnes večer improvizujeme/, patří do tzv. trilogie „divadla na divadle“. Pokoušel se tímto způsobem zcela setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností. Dramata Šest postav hledá autora a Enrico IV. /1922, Jindřich IV./ jednoznačně přispěla k trvalému vymezení významu Pirandellova dramatického díla v kontextu světové dramatické literatury. Poslední drama I giganti della montagna /1931-1934, Obři z hor/ již Pirandello nedokončil. Pirandellovo dramatické dílo sloužilo často jako předloha pro řadu filmových adaptací. Největší pozornost zaujala hra Šest postav hledá autora /Švédsko 1962, Německo 1964, Dánsko 1973, USA 1976,Velká Británie 1992, Francie 2004/. Stejně tomu bylo i u hry Jindřich IV /Itálie 1943, Dánsko 1968, Francie 1981, Itálie 1984- rež. Marco Bellocchio a v hlavní roli Marcello Mastroianni s Claudií Cardinale/ a dal. V roce 1929 jako výraz uznání jeho díla, byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, doslova za: "...jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění...“ /citace z odůvodnění Švédské akademie/. Pirandelo zemřel 10. prosince 1936 v Římě ve věku 69 let. Erkul