Oldřich Kmínek

Režisér, scénárista a také herec Oldřich Kmínek realizoval v době první republiky bezmála dvacet filmů, jeho tvorba však dodnes zůstává synonymem pro umělecký brak a filmařský amatérismus, který podle názoru soudobých kritiků ohrožoval důvěru v domácí filmový průmysl. Kmínek pocházel z Prahy a původně pracoval jako grafik, později byl obchodním zástupcem papírnické firmy. V době první světové války navázal spolupráci s filmem a v roce 1918 se jako herec vedlejších rolí poprvé objevil před kamerou (KOZLONOH, 1918; UČITEL ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ, 1918). Nedlouho nato se pokusil poprvé i o filmovou režii a na plátno převedl sentimentální román Ivana Klicepry JINDRA (1919), kde si sám zahrál hlavní mužskou roli. O tři roky později pak Kmínek se sebevědomými ambicemi přistoupil k natočení filmové verze opery PRODANÁ NEVĚSTA (1922). Již příprava filmu v Kmínkově moderní a necitlivé úpravě vyvolala protesty umělecké veřejnosti, premiéra filmu pak skončila kulturním skandálem. Do konce němé éry natočil Oldřich Kmínek dalších šest filmů, ve vlastní režii se v melodramatu FILOSOFKA MÁJA (1928) objevil i jako herec. Na přelomu němé a zvukové éry realizoval Kmínek vlastní scénář ZA RODNOU HROUDOU (1930); tento příběh dvou bratrů za první světové války byl v podstatě ještě němý, pouze jedna scéna byla dodatečně ozvučena. Dobovou oblibu v trampském hnutí se Kmínek snažil zúročit filmem OSADA MLADÝCH SNŮ (1931), který ovšem vyvolal ostré protesty skutečných trampů. Mezeru v soudobé filmové tvorbě v oblasti dětských filmů se pak Kmínek pod záštitou společnosti Chicagfilm snažil zaplnit pohádkami PERNÍKOVÁ CHALOUPKA (1933) a SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ (1933), ani tyto počiny se však nesetkaly se zájmem a byly dokonce promítány pouze mimo Prahu. Kmínkovy další filmy z druhé poloviny třicátých let vycházely z literárního žánru tzv. červené knihovny a tři hlavní role přinesly vycházející hvězdě Zitě Kabátové (MANŽELSTVÍ NA ÚVĚR, 1936; ŽENA NA ROZCESTÍ, 1937; JEJÍ HŘÍCH, 1939). I přes slibné herecké obsazení v dalších rolích (mimo jiné Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout nebo František Smolík) ani tyto filmy nedokázaly nabídnout vyšší umělecké kvality, pro producenty se Kmínkovy filmy navíc stávaly hrozbou finanční ztráty. Po natočení posledního filmu, dokumentu PRAHA, LÁSKA MÁ (1939) se již Kmínek do další práce nepustil. Manželkou Oldřicha Kmínka byla Jarmila Kmínková, která se jako scénáristka a autorka textů k písním podílela na jeho posledních filmech. Jejich dcera Dagmar Kmínková (*1928) se v otcových filmech objevila jako dětská herečka, později hrála i v divadle.