Catherine Hiegel

Francouzská herečka Catherine Hiegel byla dlouhá léta spjata s nejslavnější francouzskou divadelní scénou Comédie Française, což do značné míry limitovalo její možnosti hrát ve filmech. Narodila se v Montreuil nedaleko od Paříže, jejím otcem byl novinář a hudební kritik Pierre Hiegel (1913-1980). Právě díky otci se Catherine od dětství pohybovala v uměleckém prostředí a již v roce 1965 stála na divadelním jevišti v Théâtre des Bouffes Parisiens. Herectví studovala na pařížské konzervatoři, z jejích spolužaček připomeňme Catherine Salviat nebo předčasně zemřelou Mireille Audibert. Již za studií se Catherine Hiegel objevovala v televizi, především v adaptacích divadelních her (Molierův MĚŠŤÁK ŠLECHTICEM – Le bourgeios gentilhomme, 1968). Konzervatoř dokončila v roce 1969 a hned byla přijata do prestižního divadla Comédie Française, kde pak setrvala bezmála čtyřicet let. Na tomto jevišti znovu často hrála v Molierových hrách (Don Juan, Zdravý nemocný, Lakomec, Scapinova šibalství), především počátkem sedmdesátých let byla značně vytíženou herečkou mladé generace. Příležitostně znovu hrála v televizi, před filmovou kamerou se poprvé mihla v melodramatu TOHLE SE STÁVÁ JEN DRUHÝM (Ca n’arrive qu’aux autres, 1971). Nadále ale zůstávala především divadelní herečkou, uznání kritiky a divácký ohlas jí přinášely velké role v italském repertoáru (C. Goldoni, L. Pirandello) i účast ve světové moderně (Brechtův Pan Puntila a jeho služebník Matti, Ionescova hra Král umírá), hrála také v ruské klasice (Čechovovy Tři sestry). Jako Nataša se v adaptaci Čechovovy hry TŘI SESTRY (Les trois soeurs, 1980) objevila také v televizi. Mimo Comédie Française hrála i v dalších pařížských divadlech, příležitostně se věnovala i divadelní režii (realizovala například Molièrovy hry Georges Dandin nebo Škola pro ženy). Před filmovou kamerou stála po delší době v romantickém příběhu STAV MILOSTI (L’état de grâce, 1986), zmínku si zaslouží několikerá spolupráce s režisérkou (a herečkou) Josiane Balasko, která jí v několika svých autorských filmech poskytla velké příležitosti v rolích žen středního věku (MŮJ ŽIVOT JE PEKLO – Ma vie est un enfer, 1991; MANŽELSTVÍ PO FRANCOUZSKU – Gazon maudit, 1995). Nadále excelovala v divadle, v letech 1989 a 2005 získala Cenu Unie kritiky, třikrát byla také nominována na prestižní Molierovu cenu. Tuto trofej získala v roce 2007 za vedlejší roli v Koltesově hře Návrat do pouště, vítězství pak zopakovala v roce 2011 díky hře Matka mladého francouzského dramatika Floriana Zellera, kterou hrála v Petit Théâtre de Paris. V roce 2009 byla Catherine Hiegel propuštěna z Comédie Française; vynucený odchod zavedené herečky z prestižního divadla po čtyřiceti letech (navíc po získání Molierovy ceny a účasti v úspěšném představení Shakespearovy hry Veselé paničky windsorské) byl tučným soustem pro bulvární média, sama herečka se k tématu příliš nevyjadřovala. Profesně navíc nijak nestrádala, nadále účinkuje v různých pařížskách divadlech a také na festivalech (například v Avignonu), pokračuje i v práci pro film. Matku jednoho z hlavních hrdinů (Nicolas Duvauchelle) hrála v thrilleru OCHRANA STÁTU (Secret défense, 2008), zatím naposledy ji diváci mohli vidět v komedii ADIEU BERTHE (2012).