Martin Hollý

Režisér Martin Hollý pocházel z umělecky založené rodiny, byl vnukem evangelického kněze a dramatika Jozefa Hollého (1879-1912) a divadelního herce a režiséra Martina Hollého staršího (1904-1965). Již jako dítě se Martin Hollý mladší díky otci dostal k filmování a jako čtyřletý hrál Jánošíkova malého syna ve slovenském filmu JÁNOŠÍK (1935). Po otci ostatně zdědil také blízký vztah k filmařskému umění a po maturitě na gymnáziu v Novém Meste nad Váhom začal studovat režii v Praze na FAMU. Po dvou letech však studia opustil a začal pracovat ve Štúdiu krátkeho filmu v Bratislavě (1953-1957), později byl asistentem režie na Barrandově (1958-1961). I když pracoval v Praze, na Slovensku natočil koncem padesátých let několik dokumentů, na Barrandově se pak jako pomocný režisér podílel na dvou filmech Ladislava Helgeho. Již v této době získal mezinárodní proslulost, když jeho krátký film NA VEDĽAJŠEJ KOĽAJI (1957) získal cenu za dokumentární film na festivalu ve skotském Edinburghu. V letech 1962-1989 byl Hollý režisérem Štúdia hraných filmov v Bratislavě. Celovečerním režijním debutem Martina Hollého bylo zdařilé drama HAVRANIA CESTA (1962), které sice částečně ještě vychází z budovatelských filmů předešlé dekády, ale Hollý zde ukázal svou budoucí cestu sledování především lidských osudů. V tomto filmu hrál mimo jiné režisérův otec Martin Hollý starší a objevila se zde také začínající Věra Galatíková. S českými herečkami ostatně spolupracoval Hollý i nadále, jak dokládá účast Aleny Vránové v soudním dramatu PRÍPAD PRE OBHAJCU (1964) nebo hlavní role Mileny Dvorské v žánrově nevyváženém snímku JEDEN DEŇ PRE STARÚ PANIU (1966). Dalším výrazným filmem bylo poválečné drama MUŽ, KTORÝ LUŽE (1968), které vzniklo ve slovensko-francouzské koprodukci (režijní spolupráce M. Hollého a A. Robbe-Grilleta) a bylo uvedeno na filmovém festivalu v Berlíně. Souběžně začal počátkem 60. let Hollý pracovat také pro televizi, kde točil nejen inscenace a seriály, ale také zábavné, hudební nebo vzdělávací pořady, vracel se také k dokumentární tvorbě. Z televizní tvorby té doby stojí za zmínku inscenace SUDCA A JEHO KAT (1966), která byla dramatizací novely známého švýcarského spisovatele F. Dürrenmatta. Výrazným mezníkem Hollého práce a slovenské televizní tvorby vůbec byl film BALADA O SIEDMI OBESENÝCH (1968). Jednalo se o adaptaci povídky ruského spisovatele L. Andrejeva, která se vrací k událostem revoluce v Rusku v roce 1905 a soustřeďuje se na postoje k životu a smrti. Hollý zde uplatnil režijní postupy, které poznal při spolupráci s francouzským režisérem Alainem Robbe-Grilletem. BALADA O SIEDMI OBESENÝCH zaznamenala obrovský ohlas, získala Grand Prix a Mezinárodní cenu kritiky na festivalu v Monte Carlu, druhou cenu na festivalu v Sorrentu, v roce 1970 pak Cenu za nejlepší drama na 6. ročníku světového festivalu televizní tvorby v Hollywoodu, nepočítaje v to triumfy na domácí půdě. Protesty ovšem přišly ze Sovětského svazu, který takový pohled na vlastní historii považoval za nepřijatelný a film byl vzápětí zakázán. Ve filmu pak v této době vytvořil Hollý dva snímky, které na sebe volně navazují, ale zatímco první z nich, MEDENÁ VEŽ (1970), se dodnes považuje za zdařilejší, druhý, ORLIE PIERKO (1972), dosáhl několika ocenění (zde hrála mladá Andrea Čunderlíková). Z další filmové tvorby Martina Hollého zaujalo drama z doby první republiky HRIECH KATARÍNY PADYCHOVEJ (1973) nebo film HORÚČKA (1975), který se sice diskutabilním způsobem vrací k událostem let 1968-1969, nicméně získal Zlatou plaketu na mezinárodním festivalu v italském Avellinu (k oblíbenému tématu účasti českých hereček v Hollého filmech je na místě zmínit zde Reginu Rázlovou). Po několika letech dospěl Hollý k dalšímu uměleckému vrcholu dramatem z první světové války SIGNUM LAUDIS (1980). Tento snímek vzniknul na Barrandově a kromě Vlado Müllera zde hráli jen čeští herci. Z několika domácích ocenění, které film získal, je na místě zmínit Velkou zvláštní cenu poroty na festivalu v Karlových Varech. Také další film NOČNÍ JAZDCI (1981) se obrací k novodobé historii a na pozadí dramatických událostí okolo vzniku Československé republiky rozvíjí osudové střetnutí dvou mužů (R. Brzobohatý, M. Dočolomanský). Zatímco dramatická tvorba Martina Hollého bývá dnes neprávem opomíjena, jeho jediná pohádka SOĽ NAD ZLATO (1982) se díky častému reprízování těší dodnes divácké přízni. Přepis klasické pohádky vznikl ve slovensko-německé koprodukci a disponuje Hollého typickým rukopisem, z čehož vyplývá značná pochmurnost. Zahraniční produkce si pro pohádku vyžádala hudební doprovod v Německu tehdy velmi žádaného Karla Svobody, v hlavní roli hrála Libuše Šafránková. Pohádku SOĽ NAD ZLATO opět neminulo několik ocenění, mimo jiné Velkou cenu UNICEF na festivalu v Bělehradě a Čestné uznání na 13. ročníku Mezinárodního filmového festivalu dětských filmů v Los Angeles. Martin Hollý se později vrátil k práci na Barrandově, kde natočil dva filmy o novináři E. E. Kischovi (LOVEC SENZACÍ, 1987; ZUŘIVÝ REPORTÉR, 1987; v obou snímcích v hlavní roli Josef Laufer). Po roce 1989, kdy Hollý přestal být režisérem Štúdia hraných filmov v Bratislavě, točil střídavě v Čechách a na Slovensku, tam však již výhradně pro televizi. Z jeho filmografie z této doby stojí za zmínku snímek TICHÁ BOLEST (1990), v České televizi pak sklidil mimořádný ohlas film ZÁMEK V ČECHÁCH (1993) s Jiřinou Jiráskovou v hlavní roli. Poslední Hollého prací byl slovenský televizní film KRÁĽOVSKÁ HRA (1999), což byla adaptace povídky S. Zweiga, která již o dvacet let dříve vznikla také v české verzi. Kromě filmu a televize se Hollý v 90. letech prosadil také v oblasti dabingu, výjimečně se věnoval i divadelní režii, v Janáčkově opeře v Brně například realizoval Cikkerovu operu Juro Jánošík. Martin Hollý byl v roce 1982 jmenován Zasloužilým umělcem, v roce 2001 byl na Slovensku vyznamenán Řádem Ľudovíta Štúra I. třídy, v témže roce byl oceněn Zlatou kamerou za celoživotní dílo na festivalu Art Film v Trenčianských Teplicích. Režisér Martin Hollý patří k nejvýznamnějším slovenským filmovým tvůrcům 20. století, prosadil se jako univerzální umělec schopný natočit jakýkoliv žánr, i když jeho doménou byla dramata z novodobých dějin, na jejichž pozadí sledoval především lidské osudy a rozvíjel osudové střety různých charakterů. Martin Hollý zemřel v Bratislavě 18. března 2004 ve věku nedožitých 73 let.