Popelka Biliánová

Česká prozaička Popelka Biliánová se narodila jako Marie Popelková 27. ledna roku 1862 v Králově Dvoře u Berouna. Byla dcerou kupce Václava Popelky, který však později přišel o majetek a když bylo Marii 15 let, rodina se odstěhovala do Prahy. Marie Popelková později proslula velkým vlasteneckým cítěním. To se pravděpodobně formovalo již od jejího útlého věku. Marušce bylo pouhých 6 let, když Královým Dvorem projížděl slavnostně vyzdobený vůz. Mířil z Trocnova do Prahy. Vezl základní kámen pro stavbu Národního divadla. Malá Maruška byla jednou z družiček, které povoz vítaly. Traduje se, že na povoz položila dívenka kytičku, která dorazila až do Prahy. A do Prahy, jak již bylo řečeno, dorazila o pár let později také Marie. Toužila studovat, milovala knihy a historii. Bohužel nebyla přijata na Učitelský ústav, alespoň tedy působila jako vychovatelka a od svého strýce si půjčovala knihy významných českých buditelů. Dostalo se jí dokonce zvláštního privilegia – směla navštěvovat některé přednášky na Karlově univerzitě. Mezi samými studenty byla jediná dívka. Přednášející tedy oslovoval své posluchače takto: „Dámo a pánové“. Její vlastenecké cítění se prohlubovalo. Mladá dívka se nadchla – řečeno dnešními slovy – pro charitu. Pořádala různé sbírky – finanční, ale také oblečení, boty, hračky a další potřebné věci – zejména pro děti v pohraničí, jejichž sociální situace byla velmi těžká. V rámci své charitativní práce a podílení se na snahách k povznesení českého vlastenectví se Marie Popelková potkala se spisovatelem Janem Nerudou, díky němuž se seznámila r. 1885 s nedostudovaným právníkem Arnoštem Biliánem, svým budoucím manželem, za něhož se provdala v roce 1892. V té době se již aktivně podílela na pořádní různých výletů po českých historických místech, již jako vdaná paní roku 1912 se podílela na založení českého dívčího skautingu, v jehož rámci organizovala letní pobyty pro dívky. Po uzavření sňatku se Marie spolu s manželem odstěhovala na Vyšehrad. Zde obývali malý domek, původně určený pro výběrčího potravní daně. Jednalo se o služební domek, neboť činnost výběrčího potravní daně zastával právě Arnošt Bilián, který vybíral daň od povozů projíždějících Táborskou bránou. Manželství Marie a Arnošta bylo na svou dobu velmi pokrokové. Arnošt nebránil své ženě ve spisovatelské činnosti, dokonce jí pomáhal i s korekturou textů, neboť byl velmi dobrým znalcem českého jazyka. V té době nebylo obvyklé používání pseudonymů, tudíž i novým uměleckým jménem Popelka Biliánová jakoby se posunula v čase o pár desítek let vpřed. S manželem vedla časté debaty na téma spisovné řeči v literárních dílech. Arnošt zastával pouze spisovné vyjadřování, avšak Marie zastávala názor, že např. k postavám trhovkyň a prostých žen bude lépe v přímé „řeči“ slušet spíše vyjadřování lidové a lehce nespisovné. Z manželství vzešly tři děti, jednalo se o dcerky Květuši a Zorku a synka Zlatka. Rodinné štěstí přervala první světová válka. Nelehká doba a také depresivní stavy dohnaly Arnoště Biliána roku 1917 k sebevraždě. Ačkoliv nebylo snadné pro matku postarat se o tři děti, projevila Popelka Biliánová svou přirozenou houževnatost a byla rozhodnutá poskytnout svým potomkům ten nejlepší základ pro budoucnost – vzdělání. Aby mohly děti studovat na vysoké škole, různě si vydělávala psaním literárních textů do novin a časopisů, např. fejetonů, článků apod. Jako představitelka emancipace přelomu 19. a 20. století propagovala toleranci společnosti k ženské vzdělanosti v Ústředním spolku českých žen. V literární oblasti je Popelka Biliánová známá zejména jako pisatelka románů. Velký úspěch zaznamenal šestidílný humoristický román DO PANSKÉHO STAVU, v němž je hlavní postavou svérázná matka Kráčmerka. Tento román byl podvakrát zfilmován. Poprvé roku 1925 ještě jako němý film pod svým původním názvem DO PANSKÉHO STAVU, podruhé v roce 1934 jako MATKA KRÁČMERKA. V obou verzích ztvárnila hlavní hrdinku Barboru Kráčmerovou vynikající česká herečka Antonie Nedošinská. V němé verzi byl také zfilmován další román Popelky Biliánové PANÍ KATYNKA Z VAJEČNÉHO TRHU, který sice vznikl roku 1927, avšak premiéry se dočkal až o dva roky později. Vyšehrad – místo, kde Popelka Biliánová prožila podstatnou část svého života, velmi milovala. Učarovaly jí pověsti z Podskalí a Vyšehradu, různá vyprávění pak sepsala v knize Z TAJŮ PRAŽSKÝCH POVĚSTÍ. Není bez zajímavosti, že dokonce bojovala na poč. 20. století proti tomu, aby se Vyšehrad zastavěl činžáky. Rovněž dala podnět k archeologickému výzkumu na Vyšehradě, díky němuž zde byl objeven první křesťanský kostel sv. Klimenta. Byla skutečně na svou dobu velmi moderně a pokrokově smýšlející žena. Jak již bylo řečeno – vzdělání paní Marie podporovala i u svých dětí. Dcera Květuše pracovala celý život jako úřednice, syn Zlatko se stal inženýrem a dcera Zora byla středoškolská profesorka přírodopisu a zeměpisu. Květuše, která se neprovdala, byla po závěrečnou etapu matčina života v její blízkosti. Popelka Biliánová měla později výrazné problémy se zrakem, viděla stále hůře, nakonec dostala šedý zákal. Po operaci oslepla úplně. Květuše se o matku obětavě starala a shromáždila různé dokumenty a literární odkazy této neuvěřitelně činorodé ženy. Popelka Biliánová žila až do smrti ve vyšehradském domku. Zde také zemřela 3. července roku 1941. Zpracováno dle: KOVAŘÍKOVÁ, B.: Jak se dědí sláva?, naklad. Brána, Praha, 2006, 1. vyd., ISBN: 80-7243-295-8