Vladimír Preclík

Herec Vladimír Preclík daleko více proslul jako sochař a spisovatel, který se věnoval i profesi vysokoškolského pedagoga a organizátora rozličných sympozií. Preclík se nejprve vyučil řezbářem, pak pokračoval na Vyšší průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích v Podkrkonoší a své vědomosti v oboru završil studiem pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Preclík ve své tvorbě ovlivnil několik generací umělců i publika a nezapomenutelný zůstane Památníkem druhého odboje na pražském Klárově nebo cyklem portrétních bust věnovaným umělcům. K posledně jmenovanému obsáhlému cyklu Preclíka inspiroval E. F. Burian, který mu také jako první seděl modelem a postupem let se pod jeho rukama zrodily hlavy J. Čapka; M. Ebena; V. Nezvala; B. Polívky; Z. Svěráka; J. Zrzavého a několika dalších. V. Preclík byl ve své profesní kariéře také předsedou Unie výtvarných umělců i předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes a spoluzakladatelem brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického, kde se stal prvním děkanem. Preclík za svého života vytvořil více než osm stovek soch rozesetých po celém světě, uspořádal na sedm desítek samostatných výstav, intenzivně se na desítkách kolektivních podílel a v areálu zámku Bechyně bylo ještě za jeho života otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka s expozicí stovky jeho děl od sochařské tvorby přes práce malířské po kovové plastiky a cyklus Dřevěných příběhů v lahvích. Preclíkovy výtvarné práce jsou charakteristické svou specifickou dekorativní stylizací se snadno rozpoznatelným rukopisem vlídné skoro až dětské hravosti, odlehčenosti a smyslem pro humor, proto se o něm často psalo, že učil sochy usmívat se. Kromě výtvarného umění byl Preclík uznávaný také na literárním poli, napsal několik desítek kniha a stal se členem Českého centra PEN klubu. Vladimír Preclík zanechal svou nesmazatelnou stopu nejenom v dějinách výtvarného umění nebo v literatuře, ale také na filmovém plátně. Preclík se v jednom dosud prokázaném případě jako herec objevil v roli tuláka v Němcově filmovém podobenství Mučedníci lásky. Spisovatelská tvorba: Vladimír Preclík se na literární pole uvedl osobitým korespondenčním triptychem Trojhlas, v němž on s I. Hurníkem a M. Horníčkem uvažovali vážně i s vtipným nadhledem o životě a umění. Prvním Preclíkovým samostatným dílem je soubor esejisticko-meditativních úvah o dřevu vnímaném z nejrůznějších a nejen sochařských, aspektů a pohledů nazvaný Dřevěná knížka. V Preclíkově literární tvorbě je patrné jeho spojení sochařské profese s autobiografickými fakty, což předvedl v knize Tiše se přemisťovati, která je o jeho pohledech na sochařská díla rodného kraje nebo v publikacích romanticky fabulovaných příběhů lidských osudů Smírčí kameny a Kameny pokání, vzniknuvší z jeho celoživotního okouzlení tajemnými objekty dávných neznámých kameníků a sochařů. Z Preclíkových životních prožitků vychází autobiografie Holomráz, v níž odhaluje své výtvarné počátky, osudově poznamenané závažnými zdravotními problémy a kniha Sochařům se netleská, v níž rozhovory doplňuje osobními vzpomínkami na komunismus, na svou rodinu a tvorbu manželky, sochařky Zdeny Fibichové. Preclík má na svém kontě také obrazové publikace s obecnými úvahami o vlastní umělecké tvorbě 54 týdnů dobrého roku; Paměť sochařského portrétu a Přišel jsem pozdravit sochy. Zážitky z cestování po Americe shrnul Preclík do knížky Americký kolotoč. Ačkoliv byl Preclík v poslední době nemocen i nadále literárně tvořil a zatím jen v rukopisném tvaru jsou jeho poslední knihy Chvála sochařského portrétu a Po vodě do Istambulu. Kromě výše uvedených knih z Preclíkovy autorské literární činnosti je na pultech monografie Vladimír Preclík a Brno. Vladimír Preclík, který se po revoluci vrhl i na politickou dráhu a stal se na dva roky poslancem České národní rady, zemřel po dlouhé nemoci ve věku 78 let. Tituly a ocenění: Vladimír Preclík získal za svou skulpturu Provensálská města jednu z Cen benátského bienále 1968, dále mu byla udělena Bronzová plaketa rektora University Tomáše Gariqua Masaryka; r. 1999 získal Cenu města Brna a o rok později za zásluhy o rozvoj vysokoškolského učení v Brně dostal Zlatou medaili rektora Vysokého učení technického. Bibliografie – spisovatelská (výběr): ? – Paměť sochařského portrétu; Přišel jsem pozdravit sochy; Sochařům se netleská; 1986 – Trojhlas; 1988 – Dřevěná knížka; 1989 – Tiše se přemisťovati; 199o – Smírčí kameny; 1992 – Kameny pokání; 1995 – Holomráz; 1997 – Americký kolotoč; 2oo1 – Deset zastavení v Provence; 54 týdnů dobrého roku; … zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy