Jurij Jakovlev

Narodil se 22. července v roce 1922 v Leningradě do úřednické rodiny. Jeho vcelku harmonické dětství skončilo v době, kdy Jurij navštěvoval střední školu, kterou sotva ukončil, byl povolán do řad Rudé armády v listopadu roku 1940. Po napadení Sovětského svazu prožil peklo bojů o obranu Moskvy. Pod tíhou válečných utrpení viděl denně umírat nejen své druhy ve zbrani, ale i spoluobčany, transportované před postupující frontou. Viděl také umírat mladé lidi, školáky a děti předškolního věku. Sám byl také vážně zraněn. Tam někde začala jeho cesta za literaturou, když přispíval krátkými články a verši do vojenského válečného frontového tisku. Ještě během obležení Leningradu mu zemřela matka. Dočkal se porážky nacistických vojsk a po demobilizaci své verše a zčásti i prozaické texty nabídl časopisu Trevoga, kde byly postupně zveřejňovány. Na své předválečné představy o vysokoškolských studiích navázal studiem na Literárním institutu Maxima Gorkého. Zde se setkal se zajímavými učiteli, osobnostmi sovětské literatury, především se Lvem Kassilem a Sergejem Michalkovem. Zvolil si nakonec dráhu spisovatele, autora dětské literatury. Než-li skončil Literární institut, měl již za sebou nejen svůj knižní debut v roce 1949 s knihou veršů určených dětskému čtenáři pod titulem Naše adresa, ale také vydal další čtyři knihy sbírek veršů, kterými na sebe výrazněji upozornil. Po roce 1952 pracoval jako novinář a redaktor a procestoval takřka celé území Sovětského svazu. Psal o výstavbě kanálu Volha-Don, obnově Stalingradu, pracovním dění spojeným s těžbou ropy v Baku. Vedle zážitků z vojenského cvičení Podkarpatského vojenského okruhu, nebo o akcích torpédového člunu Caesara Kunikova. Navštívil také pevnost Brest-Litevsk a poznal osobně mnoho dalších míst rodné vlasti. V roce 1958 se probouzí jeho prozaický talent, který do značné míry souvisel s jeho válečnými zážitky a také s problematikou dospívající mládeže. První povídku pozdějšího cyklu třinácti povídek vydaných nejprve časopisecky, např. v periodiku Ogoňok Chlapci z metra vyšla v roce 1960. Přes autorovu snahu zrušit, alespoň v mezích literární tvorby, hranici mezi psaním pro děti a dospělé čtenáře, jako i trvalou snahu posilovat spíše lidské a humanitní hodnoty, stál spíše na okraji oficiální sovětské literární tvorby, např. ve sbírce povídek Stanice chlapci /1961/ nebo Chlapec s bruslemi /1962/. V roce 1970 vydal soubor povídek pod názvem Předevčírem byla válka /1970/, kterou se vrací ke svým válečných zkušenostem a krátce poté vyšla jeho kniha Ženich a nevěsta /1970/, na kterou navázal prózou Bojovník /1972/. Pro děti, kterým trvale věnoval svůj autorský zájem a vydal již dříve povídky, připomínající pohádkové příběhy : Já jdu za nosorožcem /1967/, Neposlušný chlapec Ikaros /1968/. Jako autor pohádkových knih, velmi hojně překládanou, a to i do češtiny se stala dětská knížka pod názvem Lev utekl z domu /1971, česky Pozor, hodný lev!/. Pro poněkud starší děti Sedm vojáčků /1983/, Lev z kolotoče /1984 a Jak šel Serjoža do války/1985/. Svou tvorbou navazoval na své předchůdce Arkadije Gajdara a Jurije Sotknika. Na závěr své literární autorské cesty se vrátil k psaní veršů , když vydal sbírky básní určených dětem: Slon na návštěvě /1992/, Ukolébavka /1992/ a Žlutý slon /1993/. Některé jeho prózy se staly filmovými náměty. Jurij Jakovlev zemřel v Moskvě 11. listopadu roku 1996, ve věku 74 let. Erkul