Sophie Desmarets

Sophie Desmarets spojila svou filmovou kariéru s druhořadou produkcí poválečné francouzské kinematografie, nelze jí ale upřít, že v padesátých letech patřila k velmi populárním a úspěšným herečkám. Narodila se v Paříži do finančně dobře zajištěné rodiny, její vlastní jméno zní Jacqueline Yvonne Eve Desmarets. Její otec Robert Desmarets podnikal v oblasti sportu, na okraji Paříže provozoval velodrom a patřil ke spoluzakladatelům cyklistického závodu Tour de France. Sophie ze zdravotních důvodů studovala ve Švýcarsku, kde od pasívního obdivu k divadlu přikročila k amatérským hereckým pokusům. Po návratu do Paříže se náhodně setkala se slavným hercem Louisem Jouvetem, který v ní rozpoznal umělecké vlohy a nabídl jí přípravu ke studiu herectví. Začala externě navštěvovat konzervatoř, po emigraci Louise Jouveta se stala řádnou posluchačkou a studovala v ročníku například s Gérardem Philipem, Danielem Gélinem nebo Françoise Christophe. Před kamerou debutovala bezejmennou epizodou ve filmu TLUKOT SRDCE (Battement de coeur, 1940), se spolužáky z konzervatoře se pak objevila v romantické komedii PRVNÍ DOSTAVENÍČKO (Premier rendez-vous, 1941). Mezitím začala hrát i divadlo a konzervatoř absolvovala v roce 1944 první cenou v oboru komedie. Hned po dokončení studií zazářila v různých představeních v divadlech Théâtre Gramont nebo Théâtre Sarah Bernhardt, účinkovala také v rozhlase a samozřejmě pokračovala i v práci pro film. První velkou roli dostala v detektivce SÁM V NOCI (Seul dans la nuit, 1945), která patřila k velkým komerčním úspěchům ve francouzských kinech krátce po skončení války. V režii slavného divadelníka M. G. Sauvajona pak hrála hlavní ženskou roli v komediálním milostném příběhu MŮJ PŘÍTEL SAINFOIN (Mon ami Sainfoin, 1950). Optimisticky založenou Sophii Corbierovou pak hrála ve dvou na sebe navazujících veselohrách MOJE ŽENA JE BÁJEČNÁ (Ma femme est formidable, 1951) a MŮJ MUŽ JE BÁJEČNÝ (Mon mari est merveilleux, 1952), v nichž byl jejím partnerem Fernand Gravey. Se svou vizáží si Sophie Desmarets nemohla nárokovat pozici mezi nejopěvovanějšími kráskami francouzského filmu, jako komediální herečka ale v padesátých letech patřila k nejúspěšnějším ženským osobnostem. V té době kulminovala i její kariéra v divadle, kde excelovala především v konverzačních veselohrách francouzských autorů, za všechny hry připomeňme hry Příliš počestná žena, Květ kaktusu nebo Čtyři pokoje do zahrady, které hrála pařížská divadla několik let. Zároveň točila několik filmů ročně, vesměs nenáročných komedií, v nichž vystřídala několik mužských partnerů (Bernard Blier, Raymond Rouleau, Philippe Nicaud), připomeňme alespoň film TŘI TVOŘÍ PÁR (Les trois font le paire, 1957) natočený slavným režisérem Sachou Guitrym. Jen výjimečně dostala příležitost v dramatickém žánru a v titulní roli jeptišky na stopě zločinu se objevila ve filmu TAJEMSTVÍ SESTRY ANGELY (Le secret de soeur Angele, 1955). V šedesátých letech již Sophie Desmarets točila mnohem méně, začala ale spolupracovat s televizí a osobně si cenila titulní role v televizním životopisném filmu MADAME SANS GENE (1963). Mezitím byla v roce 1962 členkou poroty na festivalu v Cannes, nadále se ale věnovala především divadlu a na scéně Bouffes-Parisiens se znovu vracela k největším úspěchům předešlé dekády (Květ kaktusu, Čtyři pokoje do zahrady), hrála také v komediích Georgese Feydeaua. Na dlouhou dobu naposledy stála před kamerou v rámci filmu ATLANTSKÝ VAL (Le mur de l´Atlantique, 1970), její filmografii uzavírají dvě komedie z roku 1996 ŘIDIČ A FANTOM (Fantôme avec chaffeur, 1996) a NEBYLO ZAPOTŘEBÍ! (Fallait pas, 1996). Od počátku osmdesátých let se ostatně Sophie Desmarets umělecké činnosti začala vyhýbat kvůli problémům se sluchem. Ze dvou manželství má Sophie Desmarets dvě dcery, Catherine a Caroline. Jejím prvním manželem byl v letech 1942-1949 René Froissant, podruhé se provdala v roce 1950 za filmového kritika Jeana de Baroncelli. V roce 2002 vydala herečka vlastní autobiografii Les Mémoires de Sophie.