Valja Petrová

Valja Petrová, vlastním jménem Hacarová, pocházela z Olomouce a od dětství projevovala umělecké sklony. U renomovaných osobností z různých oborů studovala soukromě zpěv, hru na klavír i herectví. Profesionální dráhu zahájila v roce 1924 ve Východoslovenském divadle v Košicích, přičemž vystupovala pod jménem Petrová. V Košicích setrvala jen jednu sezónu, poté působila ve Vinohradské zpěvohře v Praze, ze Zemského divadla v Brně pak její další cesta vedla na operetní scény ve Vídni a Varšavě. Počátkem třicátých let se vrátila do Prahy, kde do konce války vystřídala téměř všechny scény provozující operetní žánr. V době okupace je jméno Petrové podle některých pramenů spojeno s mírně pikantní historkou s říšským ministrem propagandy Josefem Goebbelsem. Vzhledem k poválečnému uplatnění Petrové lze však soudit, že se nejednalo o nijak zásadní prohřešek. V letech 1945-1961 hrála a zpívala Valja Petrová v Hudebním divadle Karlíně, které v té době neslo postupně několik názvů. Po odchodu ze stálého angažmá pak ještě do sedmdesátých letech příležitostně vystupovala na estrádách. Pěveckým oborem Petrové byl soprán, na jevišti se uplatňovala také jako činoherečka, sporadicky se věnovala i tanci. Teprve v poválečné éře vstoupila Valja Petrová také do světa filmu, i když její vklad české kinematografii je prakticky mizivý. Drobnými epizodami přispěla do filmů NIKDO NIC NEVÍ (1947) a POSLEDNÍ MOHYKÁN (1947), v dobově populárním filmu o mládeži ŠTĚŇATA (1957) ztvárnila nevelkou roli signoriny Brigenti v hotelu Alcron. Její poslední rolí byla postava hraběnky Kounicové ve snímku POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (1966). Za svou uměleckou činnost byla Valja Petrová jmenována Zasloužilou umělkyní a když počátkem 70. let definitivně ukončila aktivní působení, vrátila se do rodné Olomouce, kde zemřela 2. prosince 1976 ve věku nedožitých 77 let. O soukromém životě Valji Petrové není příliš mnoho dostupných informací, víme ale, že byla dvakrát provdaná, poprvé Ascherová, podruhé Libáňská.