Ladislav Smoček

"Bylo to zázračné setkání s velkým režisérem. Je geniální v tom, že vyjde z interpretů a pak určí a zformuje, jak má herec hrát, aby neujel ze své role. Zdůvodní každou větu scénáře. Klade otázky, ale proto, aby donutil herce přemýšlet nad rolí a jejím jednáním. A pak vás k tomu jednání nenásilně donutí. Je to takový laskavý vůdce." Z. Adamovská k jeho režii hry NA ÚTĚKU v div. Ungelt

Řekli a napsali o Ladislavu Smočkovi: ...On není jen skvělý režisér, ale také vynikající pedagog, jen se to málo ví. Dnes se o mladých chlapcích, kteří udělají tři čtyři dobré inscenace, píší rozsáhlé studie, ale o člověku, který Činoherní klub vymyslel, založil a celou tu neuvěřitelně dlouhou dobu nepřestal spoluvytvářet, vyšlo sotva pár článků. Smoček je velký jevištní pedagog a bezpečně vím, žer každou další rolí v jeho režii jsem se dostal o kus dál. /Petr Nárožný, 2002-z pořadu ČT Na plovárně/

Myšlenky-názory-postřehy-výroky Ladislava Smočka: … Finský herec si porozumí s českým či švýcarským víc než s finským bankéřem. Zdá se mi, že společná mentalita stavu je silnější než ta národní. Nějaké drobné diference asi jsou. Finský herec je připraven a chce spustit naplno v 10.00 a jede naplno od první do poslední vteřiny. Český herec začíná raději trochu později, pokud neteče do bot. Ital také není bůhvíjak úzkoprsý stran času, ale kdo se na to ptá, když pak vidí představení. A vůbec, je to ode mě zjednodušování, ale kdo se zjednodušování vyhne?/1/ …, nechť si diváci vyberou jako v knihkupectví. Ale nechci povyšovat jeden směr nad druhý. Neexistuje žádný jednoduchý předpis. Respektuji různost nás všech, co se pokoušíme o divadlo. Žádná spřízněnost není totožná. Některá předloha volá po rozpoutané fantazii, jiná po cudnosti. Ctít předlohu není hřích, ani znak ochablosti imaginace. Je třeba zkoumat, jde-li v případě nějaké extravagance o poznání, nebo je-li to mučivá touha upozornit na sebe, ať to stojí, co to stojí. Já se té snaze vlastně nedivím. Režisér není v inscenaci osobně vidět, musí se zviditelnit jinak - a inscenace, to jsou sochy ze sněhu. Je to jistě také dobrodružství odpoutat se od předlohy a zažívat elektrizující pocit vlastní obraznosti./2/ …Síla vyzařující z komponované situace, ideálně zvolený detail - to byl režisér Alfréd Radok. Uměl svou volbou udělat detail velkým v dokonalé prostorové kompozici. Podle mého názoru v inscenování dramatu byl nejsilnější. Radokovi jsem asistoval v Ďábelském kruhu v Národním divadle. Bez této zkušenosti bych asi dlouho tápal. Prostor, tah, rytmus a zejména opět prostor, to byly základní komponenty jeho režií. Prostor není jen estetika, to je nenápadná síla. Špatné nebo dobré postavení herce v prostoru zeslabuje či zesiluje účin téhož. Napohled prostota, přesto divácká pozornost zůstává maximální. Tvoří to důležitou část toho, čemu Radok říkal rytmus. Jednou mně řekl doslova: „Víte, já si někdy ani přesně nepamatuji znění dialogu, ale přesně si pamatuji vývoj pohybu herců v prostoru.“ Radok zkrátil moje strukturální tápání./3/ …Čechov je přesný jak dobrý chirurg. A není tam nic navíc a nic tam nechybí. Vystižení lidí je úplné. I největší emoce mají věcný rozměr. Nemá sobě rovného, to my mu nestačíme. Na škole jsem ho nechápal, řečeno s Raněvskou „život se přede mnou ještě skrýval“. Když nechápete, tak v tom strašně moc »hledáte«. To není o zámlkách a atmosférách.Ty jsou jen produktem podstaty./4/ …Každý je nějak svůj. Zvláště když dospějete, nasloucháte sobě a tomu, jak se život ve vás usadil. Osobně si myslím, že vědomí, že jsme v prostoru a v čase, může být povznášející přes neblahá tušení, která nás provázejí po celý život. Můžete se tomu pragmaticky vyhnout, ale to už je otázka dispozic každého z nás. Za všechno musíme platit. Za poznání i za strčení hlavy do písku. Člověk je vybaven duševnem, které často odmítá využívat, protože si myslí, že se tím chrání./5/ /1-5, Divadelní noviny 6/2000