Boris Ščerbakov

Význačný ruský herec, Boris Vasiljevič Ščerbakov, se narodil 11. prosince 1949 do jedné z leningradských dělnických rodin - jeho otec pracoval jako šofér a maminka byla zaměstnána v továrně na svítidla. Pětičlenná rodina měla k "dispozici" jeden šestnáctimetrový pokoj v komunálním bytě, jehož jediné okno vedlo na Finský záliv. Tady malý Borja často sedával a pozoroval lodě, plující po třpytivé mořské hladině. Už viděl sám sebe, jak oblečený do slušivé námořní uniformy velí té největší lodi a odplouvá s ní na cestu kolem světa... Zlom nastal v jeho 12 letech, kdy jeho školu navštívili zástupci LENFILMU, hledající kluka pro hlavní roli do dětského dobrodružného snímku "Mandát". Do oka jim padl právě blonďatý, pihovatý Boris a tím bylo rozhodnuto i o jeho dalším osudu. "Námořní" sny jsou rychle zapomenuty a roku 1967 se Boris hlásí na LGITMIK (Leningrad Státní ústav pro divadlo, hudbu a film), ale neúspěšně. Nevzdává se a zapíše se alespoň na režijní fakultu Kulturního institutu N. Krupské. Během studia se k němu donese zpráva, že v Moskvě se otvírá herecký kurs při Moskevském uměleckém divadle (MCHAT). Neváhá a vypravuje se do hlavního města, jenže tam zjišťuje, že přijel pozdě. Kvůli turné po Japonsku proběhly zkoušky o týdem dřív... S něčím takovým se ovšem B. Ščerbakov odmítá smířit - pronikne až na divadelní zkoušku nové hry, vyskočí na forbínu a zakřičí do zkoprnělého hlediště: "Pavle Masaliči...chci se u vás učit...prosím vyslechněte mě!!!" Nejen že narušil zkoušky, ale navíc ještě popletl i jméno svého budoucího učitele - Pavla Vladimiroviče Massalského. Svojí odvahou a bezprostředností však pedagoga natolik zaujal, že o několik dní později se stává studentem v jeho třídě. Začátky studia nebyly snadné - mladíkovi se silně stýskalo po domově a tak se každý týden vydává vlakem do vzdáleného Leningradu. Protože však nemá na jízdenku, cestuje většinou jako černý pasažér, po valnou část cesty ukrytý na WC. Ještě jako student si po boku svých hereckých vzorů Vj. Tichonova a Niny Menšikové zahrál v Rostockého filmu "Dočkáme se pondělí". Dalším jeho studentským činem byla svatba se spolužačkou Taťjánou Vasiljevnou Bronzovou - jejich první setkání bylo dost kuriózní, neboť Táňa si při nástupu na kolej spletla poschodí a namísto do svého pokoje se dostavila do "pánské" části ubytovny. "Ano, ano - budeme tu bydlet společně!" přivítal ji hned na prahu rozesmátý Boris. Pikantní bylo, že Táňa už byla vdaná a její užaslý muž, který jí pomáhal s těžkými zavazadly, stál přitom, neschopný slova, přímo za jejími zády. Borisova slova se však ukázala přímo prorocká... Jsou spolu už více než 30 roků a jejich syn Vasil už je dospělý muž. Vystudoval práva na Moskevské státní univerzitě M.V. Lomonosova a roku 2006 ukončil ještě Státní institut kinematografie - obor režie. Spolu se svým otcem se setkal při natáčení filmu "Ženisté. Bez práva na chybu", kdy se oba podíleli na režii. Po ukončení studií oba zakotvili v "mateřském" MCHAT-u, kterému věnovali prakticky celý svůj profesní život. Zlom nastal až po smrti jeho ředitele Olega Jefremova (květen 2000). S novým vedoucím souboru, O. Tabakovem, nedokázali najít společnou řeč a tak je ještě téhož roku T. Bronzova propuštěna a smlouva s Borisem Ščerbakovem je ukončena o tři roky později. Do jiného angažmá už B. Ščerbakov nenastoupil, věnuje se prakticky výlučně filmové tvorbě a v poslední době zkouší štěstí i jako režisér. Má na co navazovat, vždyť za ty roky se na jeho kontě nastřádala pěkná řádka rolí - milenci, darebáci, vojáci, detektivové, i postavy vyloženě komického charakteru. Za své dílo tento herc získal i několik vysokých ocenění - mimo jiné je laureátem Státní ceny SSSR (1985 Za účast ve filmu "Pobřeží"), Národním umělcem RSFSR (1994) a nositelem Řádu přátelství (1998). Za zmínku možná ještě stojí jeden z jeho koníčků - umělecké zpracování kovů (řezba a ražba) ve stylu starých ruských tradic. Je členem moskevské Unie výtvarných umělců v sekci Umění a řemesla a jeho výrobky budí na výstavách stejně zaslouženou pozornost jako jeho celoživotní herecké dílo.