Rudolf Myzet

1/ MYZETOVY HERECKÉ ZAČÁTKY Český režisér a herec Rudolf Myzet se narodil roku 1888 jako Rudolf Procházka. Vyučil se krejčovskému řemeslu, ale převládla touha po umění, začal tedy působit alespoň jako divadelní ochotník. Později své řemeslo odložil stranou docela a přihlásil se do divadelní školy Karla Želenského, kde soukromě studoval. Jeho první rolí byla role Francka v Maryše bratrů Mrštíkových, jíž ztvárnil v divadle Uranie roku 1908. O rok později odjel do Berlína, kde pokračoval v divadelních stuidích u Maxe Reinhardta. Před vypuknutím první světové války se objevil v jednom německém filmu a po jejím skončení se stal členem Intimního divadla. 2/ ORGANIZAČNÍ ČINNOST Není bez zajímavosti, že spolupracoval taktéž s Karlem Hašlerem v kabaretu Lucerna a s E. A. Longenem v Revoluční scéně. Jeho politické přesvědčení sympatizovalo po vzniku Československa se socialistickou stranou. V roce 1920 stál u zrodu organizace SOCIALISTICKÁ SCÉNA, která umožňovala svým členům za malý měsíční poplatek návštěvu divadelních přestavení a současně také se podílet na vlastních inscenacích. V knize Náš film píše její autor Luboš Bartošek, že se Myzet také stal: „...prvním tajemníkem ORGANIZACE ČESKÉHO FILMOVÉHO HERECTVA a redaktorem časopisu ČESKÝ FILM.“ (cit. str. 120) 3/ ŠACHTA POHŘBENÝCH IDEJÍ Zřejmě nejznámější tvůrčí počin Rudolfa Myzeta, film Šachta pohřbených idejí, vznikl na počátku 20. let a zobrazuje boje ostravských horníků za znárodnění dolů, kde pracují. Obsah filmu si dovoluji citovat rovněž z publikace L. Bartoška Náš film v následujících řádcích: „Začátek filmu se odehrával za války. Kruté podmínky, v nichž byli havíři nuceni pracovat, přivedly důlní inženýry Skálu (Antonín L. Havel) a Oblomského (Anatol Montalmare) na myšlenku koupit ostravský důl, učinit z dělníků společníky a provést tak částečnou socializaci. Jejich akce podnítila na sousedním dole kapitalistického uhlobarona Kohlmanna (Eduard Ševčík) stávku. Kohlmann povolal vojsko; při střelbě do stávkujících byli ranění i mrtví. Dělníci zespolečenštěného dolu však pokračovali v práci. Kohlman se nevzdal. Snažil se potřít nebezpečnou konkurenci snížením cen uhlí. Na to odpověděli horníci Skály a Oblomského zvýšeným pracovním úsilím. Pak však Kohlmann způsobil v jejich šachtě katastrofu a důl měl být zaplaven. Oba inženýři a jejich horníci v nerovném boji podlehli. Důl koupil v dražbě Kohlmann a horníci byli nuceni svou šachtu pohřbených idejí opustit. Po převratu však vláda doly vyvlastnila a horníci se opět ujali svého spoluvlastnictví.“ (cit. str. 120) Uvedení filmu do distribuce provázely problémy. Dne 6. října 1921 byla Šachta pohřbených idejí zakázána cenzurní komisí. Proti tomuto zákazu se vyjádřilo 40 socialistických poslanců, na něž se obrátil s prosbou o podporu Zdeněk Vilím, výrobce filmu a taktéž představitel jedné z rolí. Nakonec byl zvolen kompromis, kdy z filmu musely některé pasáže být vystříhány a některé titulky nahrazeny jinými dialogy. Je zajímavé, že tvůrci použili k prokládání filmu verše slezského básníka Petra Bezruče, které původně cenzura také nechtěla připustit a odmítala uznat, že jde skutečně o Bezručovo dílo. Podmínka nakonec zněla, aby tvůrci předložili jako důkaz knihu s Bezručovými verši a prokázali tak jejich pravost. Po provedení všech požadavků nakonec cenzura film schválila a dne 23. ledna 1922 měl premiéru v kině Lucerna. Šachta pohřbených idejí vzbudila velmi rozporuplné reakce, což pramenilo zejména z jeho politického podtextu a socialistického zaměření. Přesto by bylo jistě zajímavé shlédnout tento produkt éry českého němého filmu již i s ohledem na posouzení jeho technické stránky. Většina exteriérů byla kameramany Rudolfem a Karlem Kopřivovými natočena na Ostravsku. Ekonomické náklady, které si film vyžádal, se jeho tvůrcům nikdy zcela nevrátily. Filmové materiály byly po léta považovány za ztracené. Za okupace byl údajně negativ zničen. Ve druhé polovině 90. let byla získána od soukromého sběratele kopie, která byla v NFA rekonstruována. 3/ POBYT VE SPOJENÝCH STÁTECH V roce 1922 se objevil Myzet před kamerou v pěti rolích, mj. také ve filmu, později znovu natočeném již po nástupu zvuku – Venoušek a Stázička. V roce 1923 odjíždí do Spojených států, kde získal stipendium ministerstva školství a národní osvěty na studijní pobyt v Hollywoodu. Z původních několika let studia se pobyt protáhl na více než 20 let, do své vlasti se vrátil až v roce 1947. V té době formou korespondence dopisoval do českých novin a filmových listů různé texty s tématikou filmového umění. Rovněž byl v písemném kontaktu s básníkem Jiřím Wolkerem, po jeho předčasné smrti vedl Rudolf Myzet korespondenci s jeho matkou Zdenou Wolkerovou. Z Myzetových dochovaných dopisů je patrné, že jeho přítel Jiří Wolker pomýšlel na psaní filmových scénářů, ale zlá nemoc rozhodla jinak. 4/ MYZET VE ZNÁRODNĚNÉ KINEMATOGRAFII V roce 1947 se Rudolf Myzet vrátil do své vlasti a angažoval se v činnosti pro znárodněnou československou kinematografii. V roce 1948 vznikl film Červená ještěrka, kde Myzet vytvořil menší roli a podílel se na jeho realizaci po stránce režijní spolupráce. Jako scénárista se pokusil prosadit filmem Písnička za groš, jež vznikl roku 1953. Ač se jednalo o film podmíněný dobou svého vzniku, s budovatelským nadšením, u tehdejšího zřízení nebyl ani tak přijat. Tato hudební komedie se zdála býti až příliš optimistickou, ba skoro lehkovážnou. Rudolf Myzet se v 50. letech několikrát objevil před kamerou v drobné roli, naposledy v roce 1957 jako výpravčí ve vlaku ve filmu Schůzka o půl čtvrté. Zemřel v roce 1964, aniž by již někdy realizoval tvůrčí plány, jež zamýšlel po svém návratu ze Států. Zpracováno s využitím této publikace: BARTOŠEK, Luboš: Náš film – Kapitoly z dějin (1896 – 1945), vydala Mladá fronta v Praze, r. 1985, 1. vydání