Stanisław Różewicz

Příběh filmového a divadelního režiséra Stanisława Różewicze je příběhem celé rodiny. Nejstarší ze tří bratrů, básník Janusz, zahynul za druhé světové války, byl popraven gestapem. Tato tragédie se promítla jak do tvorby režiséra Stanisława, tak do tvorby klasika polské poezie Tadeusz Różewicz. Oba spolupracovali na devíti filmech, kde Tadeusz napsal k filmům scénáře. Oba byli velmi odlišní, a jak později Stanislaw uváděl: „Bratr mne naučil formální logice a zkoumat pravdivost slova“. Samotný Stanislaw svými filmy šel proti proudu, který ve filmové tvorbě převládl: „Novináři se nás tázali, proč v mých filmech není ,generace Kolumbů´? ...a já odpovídal, že lidé se hrdiny stávají za různých okolností.“ Jeho filmy byly především o lidech hledajících klíč k vlastnímu životu. Filmová kritika řadila Stanisława Różewicze po bok tehdy populárního italského neorealismu a samotný režisér se k němu hlásil: „Italští neorealisté hlásají, že téma leží přímo na ulici, je otázka jak ho zvednout a uchopit.“ Svoji filmovou kariéru započal v roce 1947 jako scénárista krátkého dokumentárního filmu Wojciecha Hase. Byl vedoucím filmové skupiny Tor (1967-1980) a pod jeho vedením debutovaly takové osobnosti polského filmu, jakými jsou Zanussi, Kieslowski, Bajon či Krauze.