Raymond Bernard

Režisér Raymond Bernard vyrůstal v umělecky založené rodině, jeho otcem byl slavný francouzský dramatik Tristan Bernard (1866-1947), významným tvůrcem divadelních her byl také Tristanův nejstarší syn Jean-Jacques Bernard (1888-1972). Z uměleckého směřování vybočil prostřední syn Étienne Bernard, který byl profesorem medicíny a proslul zvláště v boji proti tuberkulóze. Pod vlivem rodinného prostředí zamířil Raymond Bernard prakticky automaticky k divadlu a v patnácti letech začal hrát, souběžně se na profesionální hereckou dráhu připravoval soukromým studiem. Po prvních úspěších pro něj otec napsal hlavní mužskou roli ve hře Jeanne Dore, v níž Raymond hrál po boku slavné Sarah Bernhardt. Hra byla v roce 1915 pod stejným názvem zfilmována a to byl také Raymondův debut na stříbrném plátně, zároveň to byla jeho jediná velká role ve filmu. Již o rok později totiž začal pro společnost Gaumont pracovat jako asistent režie (pracoval mimo jiné s Jacquesem Feyderem) a na další hereckou kariéru rezignoval. Režijním debutem Raymonda Bernarda byla komedie LE PETIT CAFÉ (1919), natočená podle otcovy předlohy, následně natočil několik dalších, dnes již zcela zapomenutých filmů. Průlomem v dalším Bernardově směřování byl rok 1924, kdy spolu se dvěma přáteli z řad spisovatelů založil vlastní produkční společnosti Societé des grands films historiques. Již její název napovídal, jakou cestou se chtěl Raymond Bernard ubírat – realizovat filmy odkazující na bohatou francouzskou historii s důrazem na pozvednutí národního sebevědomí. Raymond Bernard od té doby natočil sice jen 24 filmů, několik z nich ale patří do zlatého fondu francouzské národní kinematografie. Vzhledem k tomu, že se často spoléhal na kvalitní literární předlohy, jeho filmy se později dočkaly nových verzí, které jsou dnes známější. Hned první projekt Bernardovy filmové společnosti – historické drama ZÁZRAK VLKŮ (Le miracle des loups, 1924) – patří dnes k milníkům francouzského němého filmu. Tento středověký příběh s pohádkovými motivy se dnes považuje i za první francouzský fantastický film, dnešním divákům je bližší novější verze s Jeanem Maraisem známá pod názvem VE SLUŽBÁCH KRÁLE (1960). Dalším významným filmem Raymonda Bernarda z období němé éry byl historický příběh TARAKANOVA (1930) o záhadné samozvané dědičce ruského trůnu v 18. století (také tento film se dočkal nového zpracování, a to již v roce 1938). Na rozdíl od jiných úspěšných režisérů zvládl Raymond Bernard bez problémů nástup zvukového filmu a na počátku třicátých let zabodoval dalším zajímavým titulem DŘEVĚNÉ KŘÍŽE (Les croix de bois, 1932), který se příběhem prostého vojáka vracel k nedávným událostem první světové války. Rok 1934 byl ve znamení dvou velkých Raymondových úspěchů založených opět na adaptacích osvědčených předloh významných spisovatelů. Jednalo se o komedii TARTARIN Z TARASCONU (Tartarin de Tarascon, 1934) a především velkolepě pojaté zpracování Hugových BÍDNÍKŮ (Les misérables, 1934) s velkorysou výpravou a hvězdným obsazením. V té době již Raymond Bernard pracoval pod hlavičkou produkční společnosti Pathé-Natan, která jeho umělecké záměry podporovala. Tato společnost ale v roce 1936 zkrachovala a Bernard musel v následujících letech vycházet s podstatně menšími finančními prostředky. To se také odrazilo na umělecké kvalitě jeho dalších filmů, i když i nadále výrazně převyšovaly dobový průměr. Byl to případ například filmu RUKOJMÍ (Les otages, 1938), opět zasazeného do období první světové války a s emotivním pacifistickým poselstvím, které ve své době mělo pochopitelně značný ohlas. Jako Žid musel za války Raymond Bernard rezignovat na další uměleckou činnost a celou dobu německé okupace prožil v soukromí, částečně se i skrýval (jeho otec Tristan byl v té době vězněn v koncentračním táboře). Hned po válce se Bernard vrátil k práci a na nedávné události reagoval výrazným (a také komerčně velmi úspěšným) snímkem z doby závěru německé okupace VEČER ČEKEJTE PŘÍTELE (Un ami viendra ce soir, 1946). Následující Bernardovy filmy jsou důkazem poklesu jeho tvůrčí invence; nebyly sice špatné, ale nedosahovaly uměleckých kvalit jeho nejslavnějších děl z 20. a 30. let, chybělo jim i humanitní poselství, kterým se režisér často zaštiťoval. Nesporné ambice měl historický film BOŽÍ SOUD (Le jugement du Dieu, 1949), zasazený tentokrát do středověkého Německa, nijak velký úspěch ale nezaznamenal. Z Bernardovy tvorby 50. let zasluhuje zmínku DÁMA S KAMÉLIEMI (La dame aux camélias, 1953), opětovná sázka na osvědčenou klasiku, větší úspěch ale zaznamenala ve stejném roce uvedená hudební veselohra KRÁSKA Z CÁDIZU (La belle de Cadix, 1953). Tento film se španělskou hvězdou Carmen Sevilla v hlavní roli se natáčel souběžně ve francouzské a španělské verzi a ve francouzských kinech jej viděly více než čtyři milióny diváků. Poslední prací Raymonda Bernarda byla komedie SEDMÉ NEBE (Le septieme ciel, 1958) s Danielle Darrieux v hlavní roli, natočená podle režisérova vlastního scénáře. Raymond Bernard zemřel v Paříži 12. prosince 1977 ve věku 86 let.