Françoise Deldick

Francouzská herečka Françoise Deldick vstoupila do světa filmu rolemi půvabných naivek, její kariéra ale trvala jen krátce, navíc jen zřídka dostala větší příležitost, takže dnes je poměrně málo známá. Narodila se na začátku druhé světové války na pařížském předměstí Saint-Maur-des-Fosses, herectví studovala v proslulých kurzech René Simona a před kamerou se poprvé mihla v bezejmenné epizodě v komedii PODVODNÍCI (Les tricheurs, 1958), poté točila dvakrát s Jeanem Maraisem, například ve filmu KAPITÁN (Le capitan, 1960) se objevila jako šenkýřka U zlatého jablka. V životopisném snímku KÁŤA (Katja, 1959) hrála menší úlohu studentky. Větší příležitost dostala jako sekretářka Jeana Gabina v jeho titulní roli filmu PREZIDENT (Le président, 1960). Počátkem šedesátých let se Françoise Deldick začala objevovat i na divadelních jevištích, hrála například v Théâtre des Célestins nebo Comédie des Champs Elysées, kromě toho ji ke spolupráci přizvala i televize, objevila se ve třech epizodách populárního detektivního seriálu POSLEDNÍCH PĚT MINUT (Les cinq dernieres minutes, 1961, 1965, 1968), hrála také v jiných seriálech i televizních adaptacích divadelních her. Nadále také několikrát ročně točila filmy, v různých žánrech se objevovala v typově různorodých rolí venkovanek (BÉBERT A AUTOBUS – Bébért et l’omnibus, 1963), průvodčích v metru (VELKÁ BEDNA – La grosse caisse, 1965) nebo prostitutek (TITO MUŽI RODINY – Ces messieurs de la famille, 1967). V roce 1962 se provdala za Jeana Veidlicha, baskytaristu (s pseudonymem Johnny Veidly) skupiny Les pirates, což ji přivedlo k pokusu prorazit jako zpěvačka. V této době nazpívala několik singlů, jako zpěvačce se jí ovšem příliš nedařilo, naopak se uplatnila jako konferenciérka ve slavné pařížské Olympii. Po rozvodu s prvním manželem se podruhé provdala za herce Pierre-Alaina Wiika, s nímž měla dva syny, Benjamina (*1974) a Auréliena (*1980). Aurélien navázal na rodinnou tradici a dnes je vytíženým filmovým a televizním hercem. Před filmovou kamerou se v 70. a 80. letech vyskytovala již jen výjimečně, vedlejší role hrála v několika podružných komediích, spolupracovala například s režisérem Michelem Vocoretem (BUDEME HUBNOUT SPOLEČNĚ – Nous maigrirons ensemble, 1979) nebo Gérardem Piresem (LUMPÁRNA – L’entourloupe, 1980). Filmová kamera ji zachytila naposledy v rámci závěrečného projektu kdysi populární skupiny Les Charlots NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI (Charlots connection, 1984). Na neslavném konci její herecké kariéry měla podíl také těžká autonehoda, při které utrpěla několik vážných zranění s dlouhodobou rekonvalescencí. Se svým druhým manželem provozovala také kavárnu.