Antonín Dvořák

Jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob Antonín Dvořák se narodil v Nelahozevsi jako první z devíti dětí starousedlíků Anny a Františka Dvořákových, žijících zde od roku 1818. Otec byl zavedený řezník v Nelahozevsi, kde pokračoval v živnosti svých předků. Kromě řeznického a hostinského řemesla se v rodině dědila i láska k hudbě, ale jen jako sváteční zpestření běžného života. Nelahozeveský učitel Josef Spitz záhy rozpoznal chlapcův talent a všemožně ho podporoval, ale od prvorozeného syna se předpokládalo, že převezme živnost. Školák Antonín tedy hrával na housle v místním kostele i na tancovačkách, zároveň však doprovázel svého otce na vesnické trhy. Když mu bylo devět let, byl svědkem budování železniční trati, která vedla právě přes Nelahozeves. V létě 1851 pak vsí projela první parní lokomotiva, vrchol tehdejšího technického pokroku. Zřejmě tyto dojmy z dětství podnítily jeho budoucí zaujetí vším, co souviselo s moderní dopravou. Kantor nakonec pana Dvořáka přesvědčil, že Toníka je pro řezničinu škoda a hoch tedy začal v letech 1853-1856 studovat ve Zlonicích (kam se celá rodina přestěhovala) u tamějšího řídícího Antonína Liehmanna hru na housle, klavír a varhany. Hrával zde i při mších. Při dalším výběru vhodného vzdělávacího ústavu padla volba na Pražskou varhanickou školu, na které se na rozdíl od konzervatoře vyučovala i kompozice. Kromě toho zde studia trvala jen dva roky, zatímco na konzervatoři šest. Absolutorium na varhanické škole složil nadaný student v červenci 1859 veřejným koncertem, na němž hrál kromě Bachova preludia a fugy i dvě skladby vlastní - Preludium D dur a Fugu g moll. Patřily k prvním Dvořákovým skladbám, které se dochovaly ve skladatelově rukopisu. Přes své mimořádné nadání byly první roky Dvořákovy dospělosti poměrně nuzné - v Praze bydlel u příbuzných a v pronájmech, u movitějších spolužáků hrával na klavír a půjčoval si od nich noty. Také dával hodiny hry na klavír a takto se i seznámil se svou budoucí ženou Annou Čermákovou (1854-1931), byť se původně zamiloval do její starší sestry, herečky Prozatímního divadla Josefíny. Ta však jeho lásku neopětovala a provdala se za hraběte Václava Roberta Kounice. V roce 1873 se Antonín Dvořák oženil s Annou a postupně se jim narodilo celkem devět dětí - Otakar (1874-1877), Josefa (1875-1875), Růžena (1876-1877), Otilie (1878-1905), Anna (1880-1923), Magdalena (1881-1952), Antonín (1883-1956), Otakar (1885-1961) a Aloisie (1888-1967). Ač měl Dvořák za sebou již první skladatelské úspěchy - opery Alfred (1870) a Král a uhlíř (1871) či Symfonii č. 3 Es dur a č. 4 d moll a tři smyčcové kvartety, stále žili s manželkou v chudobných poměrech. Situace se obrátila počátkem roku 1875, kdy Dvořák se rozhodl zažádat o státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům, u nichž se prokáže výrazný talent. K potvrzení o nemajetnosti, které si Dvořák vyžádal na pražském magistrátu, připojil žádost o stipendium, partitury posledních dvou symfonií a dalších skladeb a vše odeslal Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně, kde se o přidělování stipendií rozhodovalo. Byla mu přiznána nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou rodinu představovalo veliké jmění. Vznikají opery Tvrdé palice (1874), Vanda (1875) a Šelma sedlák (1877). Dvořák se více věnoval komponování, získával si hudební kritiku i pražskou veřejnost, v rodinném životě však přišla nečekaná rána. Po smrti dcery Josefy, která zemřela dva dny po narození, umírá za tragických okolností v srpnu 1877 roční dcera Růžena (otrava fosforem) a měsíc nato i tři a půl roku starý syn Otakar (podlehl neštovicím). Dvořákovi během krátké doby přišli o všechny tři děti a zdrcený otec se ze svého žalu vyznává klavírní kompozicí Stabat mater. Manželé se poté přestěhovali do ulice Žitné, kde zůstali natrvalo. Pochopitelně, že jeho tvorba pronikla i do zahraničí a Dvořák byl pozván do Londýna, což pro jeho celou další kariéru představovalo klíčový moment. Zájem o jeho hudbu neustále rostl, tamější hudební instituce a festivaly si začaly konkrétní skladby přímo objednávat a tak byla většina skladatelových cest za kanál La Manche spojena s uvedením nového díla v premiéře. Týká se to především 7. symfonie napsané pro Londýn, oratoria Svatá Ludmila pro festival v Leedsu, kantáty Svatební košile a Requiem pro festival v Birminghamu. Současně s evropským věhlasem (kromě Anglie se již Dvořákova hudba hrála také ve Vídni, Budapešti, Lipsku, Berlíně aj.) přišly šťastné okamžiky i ve skladatelově soukromém životě. V průběhu let 1878 - 1888 se manželům Dvořákovým narodilo postupně šest zdravých dětí, které se již všechny dožily dospělého věku. Kromě skladeb určených pro Anglii vznikla mezi jednotlivými zájezdy celá řada děl, proslulé Slovanské tance, Klavírní kvintet A dur, Mše D dur „Lužanská“ a také Jakobín (1882), který se stal Dvořákovou druhou nejhranější operou. Roku 1888 navštívil Prahu dvakrát Petr Iljič Čajkovskij. Poprvé dirigoval své skladby na koncertech Umělecké besedy, podruhé přijel uvést evropskou premiéru své nové opery Evžen Oněgin. Během svých návštěv byl v kontaktu také s Dvořákem a pozval ho do Ruska na turné, které se uskutečnilo v březnu roku 1890 - v Moskvě a v Petrohradě. V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, pak nabídku přijal a podepsal smlouvu, která ho zavazovala vést hudební ústav a vyučovat skladbě, to vše za honorář třicetkrát vyšší, než mu mohla nabídnout konzervatoř pražská. V lednu 1893 začal skicovat Symfonii č. 9 e moll s podtitulem "Z Nového světa", v létě pak odjel i s rodinou na prázdniny do vesnice Spillville ve státě Iowa, kde dodnes žijí potomci českých emigrantů. Skladatel se zde cítil jako doma a šťastném rozpoložení zde během několika málo dnů vychrlil radostný Smyčcový kvartet č. 12 F dur, zvaný "Americký" a vzápětí Smyčcový kvintet č. 3 Es dur. Po návratu do New Yorku ho kromě vyučování čekala také triumfální premiéra Novosvětské, která se odehrála 16. prosince 1893 v Carnegie Hall. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892–1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost. Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u Příbrami. V roce 1895 se stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později, v roce 1897 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm. Roku 1896 došlo k významné události pro český kulturní život. Bylo ustanoveno nové hudební těleso, které se během následujících let stalo nejproslulejším domácím orchestrem - Česká filharmonie. Jako nejslavnější český žijící skladatel byl Antonín Dvořák požádán, aby na koncertě, zahajujícím její činnost dirigoval program složený z vlastních děl. Závěr skladatelova života se nesl ve znamení příklonu k hlubinám lidové moudrosti, k říši bájí a pohádek. Nejprve Dvořák přistoupil ke kompozici čtyř symfonických básní na texty ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena a postupně tak vznikl Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. Dvořákovu tvorbu (aniž by to kdokoliv tušil) uzavřela tři jevištní díla - komická opera Čert a Káča (1899), poté jeho nejslavnější opera lyrická Rusalka (1900), jejíž premiéra v roce 1901 představovala pro skladatele jednoznačný triumf a posledním dílem vůbec byla opera Armida s exotickým námětem z prostředí Orientu. Premiéra v březnu 1904 nedopadla podle autorových představ především vinou nedbalého nastudování. K rozmrzelosti z jevištního ztvárnění opery se přidaly i zdravotní potíže a autor opustil kvůli ledvinovému záchvatu divadlo předčasně. Dvořákův stav se přechodně zlepšil a 1. května dopoledne usedl se svou rodinou k nedělnímu obědu. Udělalo se mu však nevolno a brzy nato ztratil vědomí. Narychlo přivolaný lékař už mohl jen konstatovat smrt, jejíž příčinou byla oficiálně stanovena mozková mrtvice. Podle poznatků moderní medicíny však byla smrt pravděpodobně způsobena plicní embolií, která pacienta postihla po delším klidu na lůžku. V osobě skladatele Antonína Dvořáka odešel jeden z největších hudebních géniů, jehož díla se stala nesmrtelnými už za jeho života. A jeho poslední slova prý zněla: "To se mi nějak točí hlava, půjdu si lehnout."