Milan Chladil

Zpěvák lyrického barytonu Milan Chladil se narodil v rodině zajištěného brněnského krejčího, který svého jediného syna vedl především k tomu, aby se vyučil řemeslu. Maminka byla v domácnosti a do "záležitostí" svých mužských příliš nezasahovala. Po vyučení si mladý krejčí našel první angažmá v Orchestru Erika Knirsche (předtím zpíval pohostinsky v Rajhradu podle svého velkého vzoru R. Cortése), kde působil od r. 1949 do r. 1954 a poté přešel ke Zdeňku Bartákovi. Zároveň začal studovat konzervatoř v Brně, ovšem studia zakončil už na pražské konzervatoři a přestože pamětníci vzpomínají, že hudební školu snad ani nepotřeboval, sám Chladil na dokončení svého muzikálního vzdělání důsledně trval. Už od mládí byl velmi činorodý, vynikal v mnoha sportech- v tenise, v házené, volejbale, pétanque a pochopitelně ve fotbale, kde byl velkým fandou Slávie. Jeho kolegové a kamarádi z hudební branže - Karel Hála a Karel Bláha na něj vzpomínali jako na neúnavného organizátora společenských akcí a také mnoha "kanadských žertíků"- např. zpěvák a Chladilův velký přítel Milan Drobný dává dodnes k lepšímu historku, kdy ho kamarád - vtipálek dokonale mystifikoval kukačkami, kdy místo očekávaného lesního ptáčka vykoukla (a dokonce i zakukala) hlava Lenina! V polovině 50. let "zakotvil" v Orchestru Karla Vlacha a kromě sólových písní- Santa Anna Maria, Té, kterou mám rád, Až na severní pól, Dívka, jež prodává růže nebo Toulavá vytvořili společně s Yvettou Simonovou nezapomenutelný pár. Jejich duety O nás dvou, Děti z Pirea, Sentimentální nebo Kde je tvůj pláč svého času "trhali" žebříčky tehdejších hitparád. Pochopitelně se ani tito zadaní interpreti (Y. Simonová byla manželkou dirigenta Vlacha) nevyhnuli spekulacím, že jejich náklonnost v písních se přenesla i do reálného života, ovšem oba všechny dohady rázně odmítli. Třicátník Chladil byl šťastně ženatý se svou Aninou (jak manželce říkal) a vychovávali dceru Alexandru (dnes provdaná Grygarová). V lecčems populární zpěvák jakoby předběhl dobu - i čase tuhé normalizace, kdy kvalitní kosmetika byla nedostupná, si uměl vždy sehnat "západní" Old Spice. Na druhou stranu- přesto, že několikrát ročně vystupoval v Rakousku i Německu, nikdy se germánskému jazyku nenaučil. Také po své mamince "zdědil" sběratelskou vášeň- jeho garáž byla, jak vzpomínali kamarád Karel Sopr nebo hlasatelka Milena Vostřáková, plná "relikvií z cest i domácích výprodejů". V uvolněných šedesátých letech si zazpíval několikrát i v televizních filmech a inscenacích - Revue pro banjo (1963), Zelená pro Kmocha (1967) nebo Písničky roku (1971), spoluzakládal kapely Metronom, Šest stréců a Kapelu Vladislava Slunéčka. Podílel se také na TV pořadech Album Supraphonu v letech 1962-67, přičemž ten z r. 1964 si užil s oceněním Stříbrný slavík. Sólově i v duetu s Y. Simonovou vystupoval v oblíbeném Televarieté, My dva a čas nebo Scházeli jsme se na Vlachovce a ředitele Pekaře z nemocnice v Boru si "střihl" v parodii na Dietlův úspěšný seriál - Zpěváci na kraji nemocnice (1982). Velmi pěkně a vděčně vzpomíná na Milana Chladila i Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése - o 10 let starší jazzman trpěl koncem 70. let Alzheimerovou chorobou, která ho pochopitelně ničila nejen pěvecky, ale kamarád Milan ho na zájezdy bral do poslední chvíle. Velmi tragickou událostí, která ho provázela po zbytek života, byla smrtelná nehoda, kdy populární zpěvák usmrtil 17-ti letou dívku, která mu vběhla pod kola vozu - ale takové rány už život uštědřuje. Milan Chladil žil příliš naplno a nekontrolovaně - jakoby podvědomě tušil, že se vysokého věku nedožije - koncem června 1984 zkolaboval přímo cestou z vystoupení v Příbrami a ani rychlá lékařská pomoc mu už život nezachránila, zemřel v pouhých třiapadesáti letech.