Alexandr Chanžonkov

Režisér, scénárista a filmový producent Alexandr Alexejevič Chanžonkov patřil k největším průkopníkům ruské kinematografie z počátku 20. století. Narodil se 8.srpna 1877 v ukrajinské vsi Chanžonkovka, která, jak už její jméno napovídá, byla majetkem jeho, v té době už značně zchudlé, ale v celém okolí stále velmi vážené, statkářské rodiny. Jeho otec, penzionovaný důstojník kozácké armády, byl v té době ženatý už potřetí, přesto však nešlo o velikou rodinu - z svého předchozího manželství měl pouze jediného syna, Sašova staršího bratra Sergeje (1863-1911). Kam až paměť rodu sahala, patřili všichni Chanžonkové mezi význačné kozácké předáky a ani mladý Alexandr se nezdál být vyjímkou. Roku 1896 ukončil studia na prestižní novočerkasské kadetce a nastoupil k 1. Donskému kozáckému pluku v Moskvě. Tady se záhy nato oženil s mladičkou Antoninou Nikolajevnou Batorovskou, bohatou a krásnou, leč značně arogantní dcerou místního obchodníka. V době rusko-japonské války těžce onemocněl akutní revmatickou horečkou a r. 1905 byl proto nucen z armády odejít. V té době už byl otcem rodiny (syn Nikolaj a dcera Nina), takže měl velké starosti o to, jak ji uživí. Manželka, která jej chtěla nějak rozptýlit, ho jednou vzala na tehdejší módní novinku - filmové promítání. Pohyblivé obrázky jejího muže zaujaly natolik, že o dalším osudu Alexandra Chanžonkova bylo rozhodnuto... Na jaře roku 1906 odjel do Paříže, kde za celou svoji vojenskou výsluhu nakoupil filmový materiál a s několika dalšími nadšenci založil první moskevskou filmovou společnost, nazvanou podle místa jejího vzniku "Torgovyj dom Chanžonkova" (čili Chanžonkovův obchodní dům). Zpočátku společnost vydělávala hlavně distribucí zahraničních snímků, brzy ale přistoupila i k výrobě své vlastní produkce. Chanžonkov se ukázal jako velice schopný podnikatel a jeho podnik rychle vzkvétal. Po sérii krátkometrážních dokumentů představil v lednu r. 1909 publiku i první umělecký film "Drama v táboře podmoskevských cikánů", k němuž pak rychle přibývaly další. Společnost byla rozdělená na dvě samostatné části, "uměleckou" a "dokumentární", u kterých bylo při natáčení přísně dbáno na co nejvyšší kvalitu a fundovanost. Vedení firmy s A. Chanžonkovem v čele dávalo příležitost hlavně mladým hercům a režisérům, (svou filmovou cestu zde začínaly takové osobnosti jako Ivan Mozžuchin, Věra Cholodnaja, Petr Čardynin a další), nezanedbávalo propagaci a staralo se o pestrost žánrů. Alexandr Chanžonkov osobně redigoval dva filmové časopisy "Bulletin kinematografie" a "Pegasus" a r. 1911 zde aktivně spolupodílel (režie) i na vzniku prvního ruského celovečerního filmu "Obrana Sevastopolu". Jeho soukromý život ale už tak úspěšný nebyl - trápily ho jak následky jeho chronické nemoci, tak i vážné neshody v manželství. Oporou mu byl milenecký vztah s tichou a milou asistentkou Věrou Dmitrijevnou Popovou, která se později stala jeho ženou. Do úspěšného rozvoje firmy ale ničivě zasáhl výbuch 1. světové války a podnik, který provozoval nejenom nově zbudované filmové ateliéry a rozsáhlou distribuční síť, ale i vlastní nemocnici se 30 lůžky, se ocitl na pokraji krachu. Herecké hvězdy "potápějící se koráb" postupně opouštěly a na jaře r. 1917 byl A. Chanžonkov nucen moskevské sídlo firmy uzavřít. S hrstkou několika věrných odjel na Krym, kde se v nově otevřené pobočce tvrdošíjně snažil pokračovat v práci. Bohužel se mu to příliš nedařilo a vleklá občanská válka celou situaci ještě zhoršovala. S příchodem sovětské moci bylo jeho jaltské studio zabráno a zestátněno, takže Alexandr Chanžonkov s rodinou a částí hereckého souboru r. 1920 raději odešel do emigrace. Prakticky hned poté proběhl mezi manžely Chanžonkovovými rozvod, po kterém Antonina s dětmi odjela do Francie, kde hned příštího roku zemřela. Alexandr žil se svojí milenkou Věrou nejdříve v Baden-Badenu, kde se léčil a poté v Berlíně, kde se pokoušel proniknout do tajů zvukového filmu. Brzy se však dostavily vážné finanční problémy, takže už r. 1923 oba vyslyšeli nabídku sovětského ministerstva kultury a vrátili se do vlasti, kde A. Chanžonkov na troskách svého bývalého podniku založil společnost "RUSFILM". Ta se pod jeho vedením krátce poté přejmenovala na "PROLETKINO" a Chanžonkov v ní působil jako finanční konzultant a vedoucí výroby. Roku 1925 se konečně oženil se svou přítelkyní Věrou Popovou, ale už rok nato byl, spolu s několika dalšími vedoucími pracovníky "PROLETKINA" zatčen a obviněn z finanční zpronevěry. V rychlém procesu byl odsouzen k půlročnímu žaláři, ale pro nedostatek důkazů trest nakonec nastoupit nemusel. Přišel ovšem o práci a nové zaměstnání se mu sehnat nepodařilo. Spolu s manželkou se odstěhoval na Jaltu, kde se ale brzy oba ocitli na samém pokraji existenční krize. Alexandrova nemoc se stupňovala, takže fyzické práce nebyl schopný a pokusy o návrat k původní profesi vyzněly naprázdno, ale řádná penze mu byla přiznána teprve až počátkem roku 1935 - a to po celé sérii jeho prosebných dopisů a petic. Roku 1937 se pokusil vydat knihu vzpomínek, nazvanou "První roky ruské kinematografie", která však prošla takovou cenzurou, že z ní vypadla téměř 1/3 textu. Poslední roky svého života strávil Alexandr Chanžonkov na invalidním vozíku, plně odkázaný na obětavou pomoc svojí ženy Věry. Nacistickou okupaci Krymu se mu sice podařilo přežít, ale vytouženého míru si příliš neužil, protože 26. září 1945 zemřel vyčerpáním, v bolestech, chudobě a zapomnění. Nebylo mu tak souzeno ještě se vidět s dětmi Ninou a Nikolajem, které se do SSSR vrátily až počátkem 50. let, ani si vychutnat rehabilitaci své práce, která proběhla ještě později. .