Luděk Hulan

Pražský rodák Luděk Hulan se narodil 11. října roku 1929. Po dětských letech, která zasvětil jako každý kluk hrám a vyhledáváním dobrodružství, nalezl pro sebe hudbu jako zdroj energie a kouzelné moci. Během studia na michelském gymnáziu jej hudba zcela pohltila a v septimě školu definitivně opustil. V té době měl již za sebou hodiny strávené u houslových cvičení a pod vlivem Ježkovy hudby a hudebních vlivů amerického jazzu se vrhl do náruče taneční hudby a jazzu. V roce 1947 začal usilovně hrát na basu a stal se členem amatérské spořilovské kapely s kouzelným názvem Hootie club Praha /1945-1948/. Kapela měla za sebou i první úspěch, a to 2. místo v soutěži pořádané Gramoklubem. Hulan se z vlastní potřeby rozhodl studovat na pražské konzervatoři a připravoval se u Josefa Petráka. Přesto zůstal spíše samoukem a učil se hlavně poslechem svých vzorů a pozorováním jejich hry. Mimořádný zájem věnoval tehdy uznávanému basistovi Bolkovi Ziarkovi, kterého doslova umluvil, aby mu prodal svůj nástroj značky Kay, které byl věrný po celý svůj život. Na doporučení Ziarka se dostal Hulan do kapely tehdy slavného Arnošta Kavky a během ročního působení se stačil seznámit s Jiřím Jirmalem, Mirko Kefurtem a Jiřím Verbergrem, které po další svůj profesní život často potkával. Jistou kuriozitou jsou pěvecké výkony Hulanovy, když v roce 1949 vystoupil v Československém rozhlase společně s Jiřím Verbergrem a zazpíval si jako scatový zpěvák v bopové verzi skladbu Perdido. Od roku 1949 hrál Hulan v kapele Favorit clubu a od roku 1950 s orchestrem Ladislava Habarta. Po roce se stal členem Bergrova orchestru v Lucerna baru a propracoval se mezi jazzové naděje. Sám se iniciativně ujal organizování pravidelných jam sessions ve smíchovském Urban-grillu, která mládež znala pod názvem Bop House. Po zániku jam sessions se milovníci jazzu setkávali ve spořilovském domku Hulanových rodičů. Později byl Hulan iniciátorem bopově zaměřeného kvinteta – Krautgartner, Horčík, Žižka a Hulan, které veřejně nevystupovalo. Zásadním zlomem v Hulanově hudebním vývoji bylo angažmá v combu Gustava Broma, ve kterém se jeho basa ozývala v letech 1953 až 1954. Zde také vytvořil společně s Ivanem Dominákem a Jaromírem Hniličkou jednu z prvních rozsáhlejších moderních jazzových kompozic – Egyptskou suitu. Po přechodném působení v jiných kapelách se v roce 1955 Hulan vrací ke Gustavu Bromovi, odkud odešel po roce do souboru Karla Krautgartnera, se kterým hrál v letech 1957 až 1958 v pražské kavárně Vltava. V roce 1958 začala pro Hulana dlouholetá spolupráce s vibrafonistou Karlem Velebným. Společně s dalšími muzikanty založili Studio 5. Zde Hulan hrál, komponoval, aranžoval a spolu se Studiem 5 přešel v roce 1960 do TOČRu. V rámci TOČRu vytvořil po odchodu Velebného a dalších, Jazzové studio v jehož rámci vzniklo Jazzové trio. V roce 1963 slavně a úspěšně ukázalo v pařížské Olympii jaké úrovně se dopracoval československý moderní jazz. V dalších letech hrál a nahrával s TOČR a stal se jednou z klíčových postav celkového jazzového dění. Stál v té době u zrodu poetické kavárny Viola a byl spolutvůrcem pořadů jazz & poetry. V této době vznikaly Hulanovy úspěšné jazzové kompozice , např. suity Černý proud; Moderní žena, Duše jazzového hudebníka aj. Úspěšná etapa hudební činnosti Luďka Hulana skončila po několikaměsíčním pobytu v zahraničí v letech 1968 až 1969. Po návratu jen s obtížemi obnovoval původní hudební kontakty. Východiskem byla spolupráce se souborem Linha Singers v letech 1969 až 1970, a následně Pražským dixilendem, v příležitostných seskupeních. V této souvislosti vznikl i poslední Hulanův zčásti stálý jazzový soubor Jazz Sanatorium a Hulan se objevoval před svými posluchači v roli, kterou dobře znal z padesátých let, tedy v roli jazzového nadšence a současně propagátora jazzu. V klubu Rubín předvedl jazzové pořady – Jazz-Film-Forum, mimo jiné i s jazzovými kvizy. Pro Československou televizi připravil pětidílný cyklus Jazzový herbář, který byl uveden v roce 1972 a dnes je zdrojem a možností spatřit již mnohdy zesnulé jazzové osobnosti. Úzce spolupracoval s divadlem Ateliér a takřka pravidelně se zúčastňoval na Pražských jazzových dnech. Jako studiový basista doprovázel za pražského pobytu zahraniční sólisty, např. Alberta Nicholase-LP Poslední blues /1975/, Tony Scotta na LP Tony Scott & Traditional Jazz Studio-Bumerang /1978/. Jeho hru na basu lze slyšet z dříve vydaných LP nebo v několika případech i jejich převedení na CD nosiče, např.: na albu Evy Olmerové-Čekej tiše /1983/ aj. Je také autorem scénické hudby, např. Pro Fialkovu pantomimu Ruch na refýži; Knoflík. Jako autor filmové hudby se představil v anglo-československém koprodukčním filmu 31° ve stínu. Jako instrumentalista byl zjevně ovlivněn O. Pettifordem a R. Brownem. Osobnost a hudební kvality Luďka Hulana se především ukazují na jeho perfektním rytmickém cítění, radosti z možnosti nořit se do bezbřehého jazzového oceánu, muzikantská upřímost, silný a spolehlivý charakter. Hudebník tělem i duší Luděk Hulan zemřel v Praze 22. února roku 1979, ve věku nedožitých 50 let. Erkul