Danièle Lebrun

Francouzská herečka Daniele Lebrun hrála ve třiceti filmech, známější je ale z televize, v jejích uměleckých aktivitách však od mládí převažuje divadlo. Narodila se v malém městečku Cheylard v alpském podhůří na jihu Francie a herectví studovala na pařížské konzervatoři. Z jejího ročníku připomeňme později významné herečky jako Genevieve Fontanel nebo Daniele Ajoret. Daniele Lebrun dokončila konzervatoř s první cenou v Molierově komedii Jíra Danda aneb Chudák manžel, což ji automaticky přivedlo k angažmá v nejslavnějším francouzském divadle Comédie Française, kde strávila dva roky (1958-1960). Do světa filmu vstoupila slibně v partnerské dvojici s populárním komikem Rogerem Pierrem v úspěšné komedii MRZÁCI (Les tortillards, 1960) v hlavní roli s Louisem de Funesem. Ještě větší komerční úspěch zaznamenala kriminální komedie ŠPICL (Le mouton, 1960), kde v hlavní ženské roli Gisele vytvořila pár s jiným oblíbeným komikem Fernandem Raynaudem. Jednalo se ale jen o krátkodobý zájem režisérů o půvabnou úspěšnou absolventku konzervatoře, k filmu se Daniele Lebrun vrátila až po deseti letech. Mezitím preferovala divadlo, po odchodu z Comédie Française vystupovala na pařížských scénách Théâtre Gramont nebo Théâtre de la Ville, v roce 1966 si na turné po Francii zopakovala svůj výstup ve hře Jíra Danda aneb Chudák manžel. V polovině šedesátých let začala spolupracovat také s televizí, kde poté odehrála desítky velkých rolí v televizních filmech a seriálech. V jejích aktivitách v divadle i televizi začala převažovat spolupráce s významným režisérem Marcelem Bluwalem (*1925), za nějž se provdala a mají spolu dcery Emmanuelle a Catherine (ta dnes pracuje jako divadelní scénografka). Není nijak překvapivé, že když v 60. a 70. letech hrála Daniele Lebrun řadu velkých rolí v televizi, často to bylo v režii jejího manžela Marcela Bluwala. Baronku de Saint-Gely hrála například ve třinácti dílech seriálu VIDOCQ (Les nouvelles aventures de Vidocq, 1971-1973), zmínku si zaslouží i její účast v Bluwalových adaptacích divadelních her (BRATŘI KARAMAZOVI – Les freres Karamazoff, 1969; ZDRAVÝ NEMOCNÝ – Le malade imaginaire, 1971). Mezitím pokračovala v úspěšné dráze divadelní herečky, se souborem J. L. Barraulta absolvovala turné po Americe, hrála také na řadě pařížských scén (Théâtre Antoine, Théâtre Montparnasse). Po delší přestávce se objevila před filmovou kamerou, kdy odehrála výraznou vedlejší roli Sophie v dramatu TOHLE SE STÁVÁ JEN DRUHÝM (Ça n’arrive qu’aux autres, 1971), pak ale znovu účinkovala ve velkých rolích jen v televizi, převážně v režii Marcela Bluwala. Titulní roli Napoleonovy manželky Josefíny ztvárnila v televizní sérii JOSÉPHINE OU LA COMÉDIE DES AMBITIONS (1979), další velkou příležitost dostala jako Irene, dcera Marie Sklodowske-Curie a Pierra Curie v televizním filmu IRENE ET FRED (1984). Z její další filmografie se sluší připomenout Berriho drama z konce války URANUS (1990), v němž vytvořila manželský pár s J. P. Mariellem a za roli paní Archimbaudové byla nominována na Cézara. V letech 1994, 1997 a 2003 obdržela také nominace na prestižní divadelní trofej Molierovu cenu, mezitím se stále častěji objevovala ve filmu v rolích matek hlavních hrdinů (POVOLÁNÍ VRAH – Assassin(s), 1997; TCHÝNĚ – Belle maman, 1999), opět v režii Claude Berriho hrála matku Audrey Tautou ve filmu PROSTĚ SPOLU (Ensemble, c’est tout, 2007), znovu hrála i v televizi. Prestižní Molierovu cenu získala v roce 1992 za svůj výstup v Molierově hře Misantrop a poté v roce 2006 za vedlejší roli v Shawově hře Pygmalion v pařížském divadle Théâtre Comedia (2006). Úspěchy na divadelních jevištích ji ve věku 74 let znovu přivedly k angažmá na přední francouzské scéně Comédie Française, kam po padesáti letech znovu nastoupila v roce 2011. Tady hraje v osvědčené klasice (Zamilovaní od C. Goldoniho, Se srdcem divno hrát od A. Musseta). Před filmovou kamerou se představila naposledy v romantickém dramatu LA VIE D’UNE AUTRE (2012).