Emil Vachek

Narodil se v Hradci Králové 2. února roku 1889 jako nejmladší v početnější dělnické rodině. V pěti letech přišel o otce, který se byl jen krátce správcem konírny zájezdního hostince na Pražském Předměstí, osadě , která se později stala samostatnou obcí. Od té doby se musela matka starat o živobytí pro Emila i jeho další tři sourozence. Nebylo jednoduché opatřit dostatečné prostředky alespoň pro trochu slušný život. Emil Vachek navštěvoval nejprve obecnou školu v Hořicích, odkud přešel do Hradce Králové. Po skončení měšťanské školy byl s dobrým prospěchem přijat ke studiu na reálném gymnáziu v roce 1900. Od mala měl úctu k literatuře, rád četl všechno, co mu přišlo pod ruku, třeba i rok staré noviny. Tato záliba je vedla k tomu, že založil na gymnáziu nejprve literární kroužek a následně se zasloužil o založení studentského literárního časopisu s názvem Revue nejmladších, který úspěšně redigoval. Do tohoto časopisu dokonce přispíval svými články a texty Karel Čapek, který byl studentem na stejném gymnáziu. Pro vyhrocené neshody s učitelem katechismu Vachek odešel dokončit středoškolské studium na královehradeckou obchodní školu. Na počátku roku 1906 přešel do Prahy i s rodinou a pokusil se dokončit školu na Českoslovanské obchodní akademii. V té době si přičichl k novinářské práci, což vedle neúspěchu ve škole přispělo k rozhodnutí studium ukončit a začal se živit tím, co uměl nejlépe, tedy psaním pro noviny a po večerech spisovatelské práci. Postupně získal jistou proslulost mezi dopisovateli Práva lidu, takže bylo logické, že se v roce 1911 stal jeho redaktorem. Seznámil se takřka se všemi rubrikami. V letech 1918 až 1921 psal především divadelní a filmové referáty. Souběžně redigoval satirický časopis Kopřivy. Po roce 1923 se stal redaktorem plzeňské revue Pramen, ve které až do roku 1926 připravoval její obsah. V letech 1926 až 1928 byl redaktorem týdeníku Nová svoboda. Ve 30. letech minulého století se v Praze podílel na založení vydavatelské a distribuční organizace Evropský literární klub, ve kterém od roku 1935 byl zvolen místopředsedou jeho výboru. Koncem dvacátých let ještě spolupracoval pilně s nakladatelstvím Sfinx, a řídil jeho edici Pyramida. Jeho příspěvky se objevovaly ve velmi rozsáhlém spektru tiskovin, např.: Volná myšlenka, Zvon /na pokračování vydal knižně v té době nevydaný román Moc/; Lidové noviny /zde poprvé vyšel román Čtyřicetiletý/; Pražský ilustrovaný zpravodaj; České slovo /zde vydal na pokračování román Zlá minuta/. Po roce 1945 neztratil zájem o publikování svých textů i próz v osvobozené vlasti a stal se pro své čtenáře trvalým pojmem a hodnotou. Tiskl v periodikách a denním tisku, např.:Tribuna; Tvorba; Literární noviny; Květy aj. S velmi rozsáhlého literárního odkazu mezi jeho nejlepší díla patří jistě román Bidýlko /1927/ z žižkovského předměstí s ústřední postavou kapsáře - džentlmena, a velmi dobře odpozorovanými figurkami pražského podsvětí. Tento román byl později opakovaně zdramatizován, naposledy v roce 1955, pod názvem Lišák Stavinoha. Vachek je také autorem scénáře filmu Noc na Karlštejně /1918, rež. Olaf Larus, podle Jaroslava Vrchlického/; podle románu Muž a stín byl natočen film v roce 1933 film Vražda v Ostrovní ulici se scénářem Josefa Neuberga a Františka Tichého. Režisérem filmu byl Svatopluk Innemann. Předlohou pro nerealizovaný film Špioni a neviňátko /1966/ se stal Vachkův román Bidýlko. Scénář napsali Zdeněk Dufek, Pavel Šoltész a Vladimír Čech. Jako autor spolupracoval i s poměrně málo v té době vyhraněnou Čs. televizi, když napsal v roce 1962 detektivní hru Případ pro tři, která vyšla jako próza pod názvem Beraní dvůr. Podle dalších próz z jeho díla byly dále natočeny inscenace Zlá minuta /1965, rež. Jiří Bělka+ sc. Ondřej Vogeltanz/; Bidýlko /1967, sc. + rež. Jaroslav Novotný/ a po delší odmlce Žil jsem s cizinkou /2005, sc. + rež. Dušan Klein/. Po 1945 se pro Vachkovu literární tvorbu stala podstatným předmětem zájmu doba druhé světové války. Popsal ji především v osmidílné dokumentární kronice pod názvem Německá válka, a konečně i v románovém obraze fašistické okupace Severní záře. Některé válečné motivy využil ve svých detektivkách, např.: Černá hvězda; Devatenáct klavírů aj. Mimořádnou část Vachkova díla představují jeho humoristické romány se satirickými prvky. Je autorem i řady divadelních her, např : Pec /1937/; Věrná vdova /1938/; Prsten /1942/; Aféra /1956/ aj. Prozaik, dramatik, novinář a publicista Emil Vachek zemřel v Praze 1. května roku 1964 ve věku 75 let. Erkul