Tadeusz Różewicz

„Já člověk dobré vůle a malé víry čekám na pomník neznámého vojína ze všech armád ze všech válek". Tadeusz Różewicz byl univerzálním umělcem - psal divadelní hry, filmové scénáře společně s bratrem Stanisław Różewicz, ale ze všeho nejvíce byl básníkem, který si zachovával smysl pro zdravý skepticismus - měl válečná zkušenost z druhé světové války a později celého dvacátého století. Jako básník debutoval v roce 1947 sbírkou „Niepokój“, ve filmu - Byly jsme tři (1957, Trzy kobiety) společně s Kornelem Filipowiczem v roce 1956. V divadle debutoval v roce 1960 dramatem Kartoteka Na Jagellonské univerzitě v Krakově ho učily takové osobnosti jako Roman Ingarden. Již od mládí se zajímal o dílo pražského rodáka Franze Kafky, setkal se s Pavlem Eisnerem. Ozvěna Kafkových myšlenkových pochodů se objevila částečně i v jeho poezii. To, že žil po dlouhá léta mimo Varšavu či Krakov, mu umožnilo, aby mlčel, když v zemi probíhaly složité vnitropolitické procesy (devatenáct let žil v Gliwicích, od roku 1968 ve Vratislavi). Byl mimo všechny literární skupiny či politické strany (vyjádřeno slovy: nezávislý/na Varšavě/Londýně/Římě Moskvě, Paříži/Krakově i Kocourkově). Pro jeho poezii byla charakteristickým rysem vážnost ke slovu i někdy takřka básnický minimalismus, patřil mezi ty, kteří dokázali psát i poezii po Osvětimi, i když jeho zkušenost byla odlišná, ale stejně tragická. Psal své sbírky až do počátku XXI. století. „a já čekám na pomník neznámého dezertéra ze všech armád světa.“ P.S. Poděkování paní Vlastě Dvořáčkové za její překlady...