Zita Kabátová

Narodila jsem se 24. dubna 1913 v Praze na Malé Straně dvěma báječným lidem. Tatíček se jmenoval Benno a byl malostranský stavitel, mamička Anička byla v domácnosti. Tatíčkovo řemeslo mě odjakživa okouzlovalo, dnes si dokonce říkám, jestli jsem se neměla vydat v jeho stopách, protože mi to dokonce šlo, ale co to bylo platné, když divadlo mělo silnější magnet. Lásku k Thálii jsem zdědila po rodičích, hlavně po mamince, která byla sestřenicí našeho prvního filmového herce Josefa Švába-Malostranského. Divadlo jsem začala hrát jako dítě. Dokonce mám schovaný výtisk novin s článkem, ve kterém se píše, že ve hře hrála pětiletá Zita Kabátová. Tatíček s mamičkou byli nadšení ochotníci a pochopitelně mě do her zapojili, poprvé to bylo v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického, kteří provázeli prakticky celé mé dětství, protože do hry se hodilo dítě jakéhokoliv věku, krejčí Fiala měl dětí jako smetí a já je hrála postupně všechny. Hrála jsem v Malostranské besedě, objevila jsem se v divadle Deklarace na Žižkově Karla Želenského. Profesionálně jsem začala hrát divadlo ve svých dvaceti letech, kdy jsem dostala první smlouvu. Bylo to v tehdy populárním divadle Míly Mellanové, v roce 1935 jsem přišla do divadla Akropolis, krátce před tím, než jsem začala filmovat. Divadlo bylo na rozhraní Žižkova a Vinohrad, lidé ho měli rádi a vyšlapali si tam cestu. Mým prvním režisérem byl Franta Paul a prvním partnerem Karel Máj. Z Akropolisu jsem odešla k Jiřímu Sedláčkovi do Tyláčku, což je dnešní Fidlovačka. Po nějaké době, konkrétně v roce 1939, mě pozval do svého divadla Oldřich Nový. Odešla jsem kvůli Modrému démantu. To byla hra, v níž jsem vystupovala spolu s Medou Valentovou a Svatoplukem Benešem a měli jsme s ní velký úspěch... Divadlo jsem si opravdu užila a považuji si toho, že roli v klasické hře Christophera Hamptona Nebezpečné známosti jsem dostala jako bělovlasá kmetka od režiséra Jana Hřebejka v Divadle pod Palmovkou. Byl to vlastně dárek k narozeninám, i když to určitě záměrem pana režiséra nebylo. Na jevišti jsem totiž oslavila pětaosmdesáté narozeniny a připadala jsem si v tom báječném kolektivu moc dobře. Filmů jsem natočila přes šedesát. Některé už se nedají promítat z technických důvodů, jiné zestárly natolik, že se na ně nedá koukat. Ovšem najdou se mezi nimi takové, na něž se dá dívat i dnes, zub času jim tolik neublížil. Naopak, existují lidé, kteří pamětnické filmy milují. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs do svého prvního filmu a skončila vlastně nedávno – před kamerou jsem naposledy stála v roce 2004. S filmem jsem tedy prožila takřka sedmdesát let... Ten první se jmenoval Světlo jeho očí, natočil ho Václav Kubásek, a hned mi dal hlavní roli. Během protektorátu jsem natočila dva filmy v němčině, ovšem pro společnost Pragfilm, ve které pracovali Češi. Čeští režiséři, kameramani, kostyméři, herci, a herečky, technický personál... Filmy to byly neškodné, ani stín politiky v nich nebyl. Přesto to po válce bylo chápáno jako velký škraloup a měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. Až v roce 1950 si na mě vzpomněl Karel Smažík, který dával dohromady Vesnické divadlo, které by přiblížilo kulturu pracujícím zemědělcům, jak se tehdy říkalo. Byla jsem unavená ze stálého cestování, když mi osud přivedl do cesty zpěvačku Yvettu Simonovou. Vyprávěla jsem jí, jak jsem uježděná, že jsem pořád na cestách, jak se někdy líčíme málem na hnoji, jak někdy nastupujeme na pódium oknem, protože to jinak nejde. Jak často mrzneme, protože sály bývají nevytopené... Prostě jsem se jí vyplakala na rameni, aniž bych tím cokoliv zamýšlela. „Hele, udělej s tou Kabátovou něco,“ obrátila se pak Yvetta na svého manžela Františka Spurného, manažera, který uměl zařídit všechno na světě. Zanedlouho jsem dostala nabídku z pražského klubu Alhambra, a tak začalo moje další umělecké období, velmi příjemné. Už v důchodovém věku jsem dostala nabídku, zda bych nechtěla pracovat v některém pražském kině. Začala jsem v kinu Blaník, pak přišla Letka a po ní Bio Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Organizovala jsem před odpoledním představením, kam chodili za zlevněné vstupné penzisté, besedy s herci pamětnických filmů. Byla jsem dvakrát vdaná. První manželství bylo velmi krátké, dalo by se počítat na dny. Podruhé jsem se provdala za olympionika–skifaře a výtvarníka Jiřího Zavřela, s nímž mám své jediné dítě. Syn se mi narodil ve čtyřiačtyřiceti letech v roce 1957, rok po naší svatbě a opravdu se povedl. Byl plánovaný, i když šlo pro všechny o velké překvapení. Manžel se totiž právě vrátil po deseti letech z kriminálu, kde byl zavřený z politických důvodů. Syn byl velký dar osudu a je jím stále. Díky němu mám čtyři vnoučata, a i to je důvod, proč jsem pořád ráda na světě. Připravila Marie Formáčková, Česká televize