Miriam Kantorková

Miriam Kantorková pochází z rodiny s četným výskytem lékařské profese, což i ji motivovalo k původnímu záměru studovat medicínu. Od dětství ale zároveň vystupovala v dětských rolích v rozhlase, aktivně se také věnovala hře na klavír. Klavírní hru a zpěv pak nakonec studovala na Státní konzervatoři, kterou dokončila v roce 1955, v době studií zároveň amatérsky účinkovala na divadelním jevišti. Jako absolventka konzervatoře se původně věnovala hudební výchově dětí, pak ale začala vystupovat na jevištích. V Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého byla zpěvačkou, herečkou, ale také konferenciérkou (nastoupila v roce 1957). Profesionální vystupování ji pak přivedlo k doplnění vzdělání a v letech 1958-1962 dálkově vystudovala herectví na DAMU pod vedením Miloše Nedbala nebo Radovana Lukavského. Počátkem šedesátých let se Miriam Kantorková podílela na vzniku poetické kavárny Viola, kde se uplatnila v představeních jako Jazz náš vezdejší nebo Komu patří jazz. V letech 1963-1970 spojila svůj profesní život s účinkováním v avantgardním souboru divadla Maringotka.V roce 1970 se pohostinským vystupováním v Divadle Na zábradlí vrátila do Prahy, nakonec tady našla i stálé angažmá a v letech 1970-1992 patřila k oporám hereckého souboru Divadla E. F. Buriana. Na filmovém plátně debutovala Miriam Kantorková rolí učitelky v psychologickém titulu ŠKOLA OTCŮ (1957), následně hrála menší role v řadě dalších filmů. Za zmínku stojí její velké role ve snímcích začínajících režisérů – DIVOKÁ HOLKA (1965, režie Petr Tuček) nebo KRISTOVE ROKY (1967, režie Juraj Jakubisko). Její první role ve filmu sledoval režisér Otakar Vávra a ten jí pak poskytl další příležitost v podobě postavy lazebnice Doroty ve svém dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969). Mezitím si zahrála podobně osudovou roli venkovské dívky Tonky ve filmu ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1966), kde okouzlila svými odhalenými půvaby. Přestože měla od počátku sedmesátých let stálé angažmá v Praze, na její práci pro média se to nijak zvlášť neprojevilo, filmografie Kantorkové se rozrůstala jen pomalu. Hned z počátku dekády stojí za zmínku její participace na kvalitních televizních filmech KAM SLUNCE NECHODÍ (1971) nebo KAT NEPOČKÁ (1971), na filmovém plátně se uvedla několika rolemi hostinských nebo číšnic (DRAHÉ TETY A JÁ, 1974; HADÍ JED, 1981; JSI FALEŠNÝ HRÁČ, 1986), jako učitelku ji můžeme vidět ve slavné komedii DÍVKA NA KOŠTĚTI (1971). Přes postavy manželek se propracovala k úlohám matek a nakonec i babiček. Z takového typu rolí můžeme připomenout filmy ČAS SLUHŮ (1989) nebo DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO (1993). V pohádkách Z PEKLA ŠTĚSTÍ (1999) a Z PEKLA ŠTĚSTÍ (2001) si zahrála nevelkou roli kmotřičky. V poslední době se nejširší divácké veřejnosti připomněla postavou sestry Bobiny v seriálu ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ (2005). Po zániku Divadla E. F. Buriana v roce 1992 neměla Miriam Kantorková stálé angažmá, ale pohostinsky účinkovala v Divadle U hasičů, Divadle Radka Brzobohatého nebo na scéně Fidlovačky. Často také vystupuje v oblastních divadlech mimo Prahu, například v Kolíně nebo Příbrami, již několik let hraje v zájezdovém představení Kornelovy vdovy. Vedle již zmíněného účinkování ve Viole rozvinula Miriam Kantorková práci s hlasem především v rozhlase a dabingu. Na rozhlasových vlnách ji bylo možno slyšet v pohádkách, adaptacích klasických děl i hrách moderních autorů. V dabingu nalezla uplatnění již v řadě filmů, seriálů, její hlas zaznívá také z animované zahraniční produkce. Starší bratr Miriam Kantorkové, Milan Kantorek (1931-1999), byl hudebníkem a v České filharmonii hrál na violoncello.