Andrej Chržanovskij

Psát o jednom z těch, kteří vytvářeli ruský animovaný film a dnes je můžeme zařadit ke klasikům této školy, je značně obtížné a u tohoto režiséra zvláště. Jeho film „Skleněná harmonika“ z roku 1968 se stal trezorovým pokladem podobně, jako tomu bylo u nás v případě filmu Jiřího Trnky „Ruka“. Film Andreje Chržanovského šel do trezoru na plných dvacet let (1968-1988). Grafický styl výtvarníka J. Soostera, který nacházel inspiraci u Breugla či Bosche, vyjádřil filozofickou stránku filmu: „Strašlivý útlak mění lidi v jakési podivné bytosti a jen narůstající síla umění obnovuje lidský svět...“. Režisér tehdy narazil u vedení tehdejšího Goskina. Teprve třetí film „Motýl“ prošel bez problémů. Italský kritik Bendazzi se o tvorbě tohoto režiséra se vyjádřil takto: „Chržanovskij dokáže ve svých filmech vytvořit nový, nezávislý vizuální svět, který je složený z mnoha uměleckých nápadů, ačkoliv sám neumí dobře kreslit, ale je ten, kdo koordinuje práci několika umělců, jež si pro svůj projekt vybral“. Tuto okolnost si můžeme dokumentovat na spolupráci Chržanovskij-Norštejn při vzniku trilogie věnované A. S. Puškinovi. Jak samotný režisér vzpomínal oba společně - navštěvovali místa, kde Puškin žil a tvořil. Např. taneční scéna, kdy Puškin tančí se svými partnerkami, vznikla z několika portrétů samotného Puškina. J.B. Norštejnovi se nejvíce líbila scéna s mazurkou a během natáčení vždy někam zmizel na okamžik, aby po svém návratu dodal: „Davaj, mazurku“. Puškinovská trilogie vznikla v průběhu osmdesátých let. Chržavského tvorbu můžeme označit za filmy, které vždy směřovaly k lidským, psychologickým a imaginativním kvalitám, které jsme mohli naleznout v tvorbě A. Tarkovského či v dřívějších filmech Michalkova....