Sergej Nikoněnko

Ruský herec, režisér a scénárista Sergej Petrovič Nikoněnko se narodil 16. dubna 1941 v Moskvě, kde prožil i dětství, typické pro většinu jeho vrstevníků z té doby. Otec, Petr Nikanorovič, za války pracoval jako řidič, později pak jako vedoucí lovecko-rybářského spolku a maminka, Nina Michajlovna, byla dělnice v závodě na výrobu žárovek. Celá čtyřčlená rodina se tísnila v jednom z pokojíků komunálního bytu na legendárním moskevském Arbatu, který dětem nabízel pestrou paletu klukovských rvaček, her a zážitků. Doma se pak Sergej s bratrem kvůli nedostatku místa střídali ve spaní na stole - vždycky týden ležel jeden z nich na něm a druhý na zemi pod ním. Už jako chlapec vynikal Sergej hudebním talentem - učil se hrát na akordeon a jeho sbírka diplomů a medailí z různých školních hudebních i pěveckých soutěží se utěšeně rozrůstala. K dramatickému umění mu však dopomohla láska - jako třináctiletý se na letním táboře zamiloval do dívenky, účinkující v divadelním představení a protože chtěl být své "vyvolené" co nejblíž, přihlásil se do něj také. Okouzlení přítelkyní brzy pominulo, láska k prknům, která znamenají svět, však ne. Po návratu domů se proto Serjožka stává nadšeným členem dramatického kroužku v moskevském Paláci pionýrů, kde si pod uměleckým vedením Jeleny Galkinové "osahává" své vysněné budoucí povolání. Cesta k němu ale zase tak přímá nebyla, neboť po ukončení školy se Sergej musel na nějaký čas spokojit s povoláním listonoše a průvodčího trolejbusu. Po čase se však jeho sen začal naplňovat a on byl přijat na VGIK, kde si jej do své třídy osobně vybral sám Sergej Gerasimov. Jeho spolužáky tu, mimo jiné, byli Jevgenij Žarikov, Galina Polskich či Lydie Šukšina. Byl to Gerasimův druhý nejsilnější "hvězdný ročník" od dob legendární "Mladé gardy". Po absolutoriu v roce 1964 nastoupil Sergej Nikoněnko do Divadla filmového herce, kde pokračoval ve ztvárňování rolí převážně klasického divadelního repertoáru - mimo jiné si tu zahrál např. Hamleta (kterého pod Gerasimovým vedením hrál už i škole). I ve filmu debutoval už jako student - jeho prvním filmem byl v roce 1958 snímek "A ja ujezžáju domoj". Tady se sice jeho jméno ještě ani neobjevilo v titulcích, ale už o dva roky později sklidil zaslouženou pozornost hned dvěma filmovými úlohami. A pak už všechno šlo jako na běžícím pásu... každý rok 2-3 nově natočené filmy byl pro mladého herce běžný průměr. Ani při takovém vytížení však Sergej Nikoněnko nezahálí a roku 1971 absolvuje na VGIK-u ještě katedru filmové režie. Jeho režisérský debut se odehrál r. 1974 a je jím poetické dílo "Ptáci nad městem". V té době také S. Nikoněnko prakticky ukončuje své působení na divadelním jevišti a nadále se věnuje prakticky výlučně filmu - ať už jako herec, režisér či scénárista, přičemž v mnoha jeho snímcích všechny tyto činnosti splývají. Během své dlouhodobé kariéry se prozatím na jeho kontě nastřádalo více než 160 filmů, v nichž působil jako herec a cca 15 počinů režisérsko- scénáristických. Pochopitelně ne všechny se zapsaly do análů filmové slávy a něktreré dokonce upadly v zapomenutí, jiné se však hřejí na výsluní slávy (alespoň mezi ruskými diváky) dodnes - k takovým určitě patří např. Nikoněnkův vojáček Saška ze známé epopeje "Osvobození". S. Nikoněnkovi se s úspěchem povedlo překrýt i hluché místo na přelomu století, kdy se po rozpadu SSSR ocitlo v krizi i ruské umění. Během této doby se dokonce načas vrátil i k divadelní práci. Později ho téměř úplně pohltily role v nově vznikající vlně nekonečných televizních seriálů, jako byl například major Korotkov v kriminálce "Kamenskaja", taťka Platon Lobov v " Ljubov kak ljubov" a mnohé další. Ani dnes, na prahu sedmdesátky neskádá Sergej Nikoněnko ruce do klína. Mezi jeho poslední díla tak patří např. melodrama "Anuška" (2009), na ktrém se podílí jako herec, režisér i scénárista, anebo veselohra "O čem govorjat mužčiny" ( O čem si povídají muži - 2010). Umělcovou ženou je už dlouhé roky herečka Jekatěrina Alexejevna Voronina - Nikoněnko, roku 1973 se jim narodil syn Nikofor. Vzhledem k dobrému finančnímu zázemí si manželé mohli zakoupit celý bývalý byt, v němž Sergej prožil dětství a zaadaptovat jej na dvě oddělené bytové jednotky. V jedné žijí oni, druhou dříve obývali Jekatěrinini rodiče a dnes syn Nikofor. Celý život Národního umělce (od r. 1991), nositele Řádu za zásluhy (1971), Zlaté medaile Dovženkova filmového studia (1987) a mnoha dalších významných uměleckých ocenění, Sergeje Nikoněnka,tak probíhá ve stejných zdech. I prastarý bytelný stůl, který mu kdysi sloužil jako lůžko, prý dodnes stojí na svém místě. Dnes už na něm herec pochopitelně nespí, ale pracuje na svých scénářích anebo v lenošce poslouchá svou oblíbenou klasickou hudbu, občas prostřídanou melodiemi Beatles. Volného času však má slavný umělec opravdu poskrovnu, neboť je mimo jiné i vedoucím členem Ruské unie kameramanů a hodně se věnuje i práci v moskevském Jeseniově kulturním centru, které založil a vede spolu se svojí manželkou. Dalším velikým koníčkem Sergeje Petroviče je výtvarné umění. V jeho obsáhlé knihovně bychom našli spoustu výpravných publikací, týkajících se světového malířství, a nejen to - všestranně nadaný herec si s paletou a štětcem sám velice dobře rozumí. Jeho obrázky už měla veřejnost možnost spatřit na několika autorských výstavách, kde údajně sklízely značný úspěch nejenom u laických návštěvníků, ale i mezi výtvarnými odborníky.