Jacqueline Audry

Francouzská režisérka Jacqueline Audry byla jednou z prvních žen, které se prosadily v této filmařské profesi a její dílo zanechalo výraznou stopu ve vývoji francouzské poválečné kinematografie, jako feministka realizovala několik na svou dobu kontroverzních a provokativních filmů. Narodila se v jižní Francii ve městě Orange, z její rodiny vyniká prastrýc Gaston Doumergue (1863-1937), který byl v letech 1924-1931 francouzským prezidentem. Jacqueline studovala v Paříži a krátce nato našla zalíbení v práci pro film, od poloviny třicátých let se pak jako asistentka režie podílela na několika významných filmech režisérů Maxe Ophülse, Jeanna Delannoye nebo G. W. Pabsta. Za války natočila jeden krátký film, k režii celovečerních filmů se dostala až po roce 1945; k této práci ji podnítil především její manžel, scénárista Pierre Laroche (1902-1962) a také dramatik Jacques Prévert. Natočila celkem šestnáct filmů, v nichž zdůrazňovala úlohu ženy ve společnosti, nebála se ani ve své době odvážného nastínění lesbických vztahů a její dílo vyvolávalo četné diskuze doprovázené značným zájmem diváků. Hned její první film LES MALHEURS DE SOPHIE (1946) byl shledán jako politicky nevhodný a jeho důkladná cenzura skončila tím, že dodnes se nedochoval v žádné kopii. Jako žena měla Jacqueline Audry problémy se získáváním finančních prostředků a producenti ji příliš nevyhledávali, další film proto mohla natočit až po třech letech, zmínku si zasluhují tři filmy natočené podle literárních předloh spisovatelky Colette (1873-1954), GIGI (1949), MINNE (1950) a MITSOU (1956), v nichž hlavní role hrála Daniele Delorme. Pro další film OLIVIA (1951) použila částečně autobiografickou knihu britské spisovatelky Dorothy Bussy. Tento příběh lásky mezi studentkou a ředitelkou školy byl na počátku padesátých let vnímán jako skandální, slavná herečka Edwige Feuillere za něj byla nicméně nominována na cenu BAFTA. Své potřebě provokovat zůstala Jacqueline Audry věrná i ve zpracování starší předlohy LA GARÇONNE (1957), která byla zfilmována již o dvacet let dříve. Tady hlavní roli hrála dnes již zapomenutá herečka Andrée Debar, s níž pak režisérka spolupracovala ještě na filmu TAJEMSTVÍ RYTÍŘE D'EON (Le secret du chevalier d´Eon, 1959). Tady šla Jacqueline Audry ve svém feministickém nazírání tak daleko, že z titulní postavy historické osobnosti francouzského špióna 18. století učinila ženu (hrála právě Andrée Debar). Zajímavý byl i příběh ČASNĚ ZRÁNA (Les petit matins, 1962), v němž mladá stopařka vychází jako vítězka z drobných konfliktů s muži, které na své cestě po Francii potkává. Omezení režisérčiných aktivit v šedesátých letech souvisí s tím, že i když svou prací výrazně vybočovala z dobové produkce, stala se terčem kritiky tvůrců nové vlny pro své příliš konzervativní a zastaralé filmařské postupy. Proto také natočila film, který žánrem i pojetím tvoří výjimku v její dosavadní tvorbě, šlo o černou komedii MRTVOLY NA DOVOLENÉ (Cadavres en vacances, 1961). Pro svůj poslední film HOŘKÉ OVOCE (Fruits amers, 1966) použila literární předlohu své starší sestry, spisovatelky Colette Audry (1906-1990). Mezitím byla Jacqueline Audry v roce 1963 členkou poroty na mezinárodním festivalu v Cannes, vlastní tvorbu ale prakticky uzavřela a její poslední film LE LYS DE MER (1969) zůstal nedokončen. Jacqueline Audry zahynula při autonehodě na pařížském předměstí Poissy 22. června 1977 ve věku 68 let.