Jeanne Helbling

Francouzská herečka Jeanne Helbling se narodila jako Johanna Marie Helbling na francouzsko-německém pomezí v porýnském městě Thann. Její rodiče Adolph Helbling a Maria Christen pocházeli z Alsaska, nicméně měli německý původ, krátce po Jeannině narození se ale usadili v Paříži (1907). O cestě Jeanne Helbling k filmovému herectví se toho příliš mnoho neví, ale svou dětskou touhou stát se filmovou herečkou realizovala velmi brzy a již jako sedmnáctiletá debutovala po boku Charlese Boyera ve filmu LE GRILLON DU FOYER (1920). Následně pak točila několik filmů ročně, většina z nich je ale dnes neznámá i ve Francii, u některých z nich neznáme ani všechny tvůrce, kteří se na nich podíleli. V její filmografii se nicméně začaly objevovat tituly v režii později slavných režisérů jako byl Julien Duvivier, André Hugon nebo Léon Mathot. Na rozdíl od řady jiných hereček Jeanne Helbling bez problémů zvládla přechod do zvukového filmu, navíc díky vyrůstání v německé rodině ovládala kromě francouzštiny i němčinu, což jí umožnilo točit také v Německu. První větší roli ve zvukovém filmu dostala po boku slavného Bustera Keatona ve francouzské verzi komedie BUSTER SE ŽENÍ (Buster se marie, 1931), krátce nato odehrála velké úlohy v sentimentálním příběhu LÍBEJ MĚ (Embrassez-moi, 1932) nebo v detektivce BOUIFŮV ZLOČIN (Le crime du Bouif, 1932). I nadále hrála v několika filmech ročně, ne všechny ale splňovaly požadavky na vyšší umělecké kvality, její doménou byla spíše průměrná melodramata a komedie. Z práce Jeanne Helbling ve třicátých letech stojí za zmínku ambiciózní historické projekty jako HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons les Champs-Elysées, 1938) nebo TŘI VALČÍKY (Trois valses, 1938), kde ztvárnila postavu francouzské císařovny Eugenie. Na dlouhou dobu posledním filmem byl melodramatický příběh o generačním konfliktu dvou herců – otce a syna – POŽÁR (Le feu de paille, 1939). Po dobu druhé světové války se Jeanne Helbling pro svět umění zcela odmlčela. Hned po začátku okupace se připojila k protiněmeckému odporu a ve svém bytě v Neuilly se podílela na organizaci odbojových akcí. U ní doma se scházeli nejen příslušníci francouzského odboje, ale i zahraniční agenti. Jako členka odboje užívala Jeanne Helbling krycí jméno Chantal a do historie vstoupila ustavující schůzí Rady národního odporu, která se konala právě v jejím domě (1943). Jednou byla zatčena gestapem a i pak byla pod policejním dohledem, těžkou dobu okupace se jí však podařilo přestát a po osvobození se jí dostalo ocenění od generála Charlese de Gaulla. V návaznosti na spolupráci s britskými agenty pak obdržela i Řád britského impéria. Po válce se Jeanne Helbling krátce vrátila k filmování. V režii Maurice de Canonge natočila kriminálku POSLEDNÍ METRO (Dernier métro, 1945), o rok později se pak objevila v komedii ŽENSKÉ HRY (Jeux de femmes, 1946), v obou fimech však hrála jen menší role. V témže roce se provdala za Američana francouzského původu, Henryho Garina, a spolu s ním odešla do Spojených států. Ve věku třiačtyřiceti let tak definitivně uzavřela svou hereckou kariéru a na jejím kontě zůstalo okolo šedesáti němých a zvukových filmů. Do Francie se příležitostně vracela a při jedné ze svých posledních návštěv dostala od ministerstva kultury Řád umění a literatury (Ordre des Arts et Lettres). Zemřela v New Yorku 6. srpna 1985 ve věku 82 let.