František Kreuzmann

František Kreuzmann pocházel z plzeňské herecké rodiny, jeho otcem byl divadelní herec Adolf Kreuzmann (1855-1939), herečkou byla také Františkova sestra Anna Kreuzmannová (1899-1894). František Kreuzmann studoval herectví soukromě u Vendelína Budila, v roce 1913 začal hrát u divadelních kočovných společností R. Morávka a J. Tuttra, divadlo hrál také za první světové války, kdy ale zároveň pracoval v plzeňské Škodovce, aby se vyhnul službě v armádě. Po roce 1918 hrál v Městském divadle v Plzni, a to nejen v činohře, ale také v opeře a operetě, jeho dalším angažmá bylo Národní divadlo v Brně (1923-1926), kde opět hrál v operetě, na popud Jaroslava Kvapila se pak stal členem činohry Divadla na Vinohradech (1926-1940). Jako zpěvák populárních písní, šansonů a operetních popěvků se uplatnil také na gramofonových nahrávkách, které natáčel v letech 1923-1932. Práce pro gramofonové firmy byla pro Kreuzmanna v těchto letech stěžejní, počet jeho nahrávek se počítá na stovky. Tyto aktivity ukončil až počátkem 30. let, kdy se výrazněji začal prosazovat ve filmu. Vyvrcholením jeho herecké kariéry pak bylo dlouholeté angažmá v Národním divadle (1940-1960), za okupace hostoval také v Zöllnerově divadelní společnosti. Původně František Kreuzmann hrál převážně komediální role, v kontrastu se svým vlastním povahovým založením se ale později jeho doménou staly převážně záporné postavy s často intrikánským a hádavým charakterem. Na divadle vynikl především ve hrách Bratři Karamazovi, Komik, Lucerna, Othello, Žebrácká opera nebo Půlnoční mše. Podobné role jako na divadle zosobnil Kreuzmann také ve filmu, na jeho kontě je od 20. let až do smrti přes 130 filmů. Poprvé se objevil již v němém filmu (ROMÁN HLOUPÉHO HONZY, 1926; TAKOVÝ JE ŽIVOT, 1929). Zvukový film mu dal první příležitost menší rolí důstojníka Armády spásy ve snímku OBRÁCENÍ FERDYŠE PIŠTORY (1931). V následujících letech se objevil například v Burianových filmech ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (1932), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (1933) nebo REVISOR (1933), až ve druhé polovině 30. let se jeho filmografie začala výrazně rozrůstat o postavy nejrůznějších podnikatelů, advokátů, vyšších úředníků, nevyhnul se ale ani figurkám z nižších vrstev. Vzhledem k nijak zásadnímu významu Kreuzmannových rolí a s přihlédnutím k rychlosti, s jakou se v té době točily filmy, není divu, že na konci 30. let hrál ve více než patnácti filmech ročně, pochopitelně že participoval na filmech různých žánrů a také značně odlišných kvalit. Z desítek jeho rolí v té době je na místě připomenout postavu zloděje psů Beznosky v dramatu BATALION (1937) nebo mlynáře Brychty ve filmu LIDÉ POD HORAMI (1937), dobře si jej můžeme pamatovat v jeho profesorských rolích (ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA, 1938; CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE, 1939), vynikl také v úlohách zcela bezcharakterních bonvivánů (PANENSTVÍ, 1937; ŠŤASTNOU CESTU, 1943). Po roce 1945 filmových rolí sice ubylo, nadále se ale objevoval v několika snímcích ročně, hrál například v historických filmech, přičemž i tady ztvárnil nepříliš sympatické osobnosti (POSEL ÚSVITU, 1950; JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955), dostal ale i role v dramatech ze současnosti (DALEKÁ CESTA, 1949; ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE, 1958). V 50. letech začal spolupracovat také s televizí, svou filmovou dráhu zakončil postavou výčepního v dramatu RYCHLÍK DO OSTRAVY (1960), které mělo premiéru krátce před Kreuzmannovou smrtí. Svou hereckou dráhu završil František Kreuzmann Vyznamenáním za vynikajicí práci (1953) a titulem Zasloužilý umělec (1958); zemřel v Praze 28. prosince 1960 ve věku 65 let. Jeho dcera Alena Kreuzmannová (1929-1993) byla též herečkou, v rodinné tradici dnes pokračuje vnuk František Kreuzmann mladší (*1963).