Alexander Dubček

Vrcholný představitel a nejoblíbenější politik "Pražského jara 68" Alexander DUBČEK (27. 11. 1921) se narodil ve slovenském Uhrovci (dalším slavným rodákem byl spisovatel Ĺudovít Štúr) v rodině truhláře Štefana Dubčeka, který okusil slasti i strasti života za velkou louží. Malý Saša se ještě jako chlapec přestěhoval s rodiči -přesvědčenými komunisty - do sovětské Kyrgizie, poté do Gorkého, odkud se těsně před válkou všichni vrátili na Slovensko. Po vyučení zámečníkem vstoupil mladý Alexander do tehdy ilegální KSS a velmi aktivně se zapojoval do dění Slovenského národního povstání. Bohužel, jeho starší bratr Julek v těchto bojích v lednu 1945 padl. Hned po válce se Dubček (stejně jako spousta jiných odbojářů a partyzánů) začal aktivně věnovat politické kariéře a také se oženil se svou dlouholetou snoubenkou Annou, která mu byla po celý život velkou oporou. Díky perfektní znalosti ruského jazyka odjel na studia do Moskvy (mezi jeho spolužáky patřil i Michail Gorbačov) a po návratu jeho politická hvězda stoupala strmě nahoru: 1951 - tajemník Okresního výboru KSS v Trenčíně, 1955 - člen Ústředního výboru KSS, 1958 - člen ÚV KSS i ÚV KSČ, 1960 - tajemník ÚV KSČ pro průmysl, 1963 - první tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ, 1968 - první tajemník ÚV KSČ. Zlomový byl r.1967, kdy se ještě mladý Dubček stal oponentem a tvrdým kritikem prezidenta A. Novotného a do pohybu se daly události Pražského jara - tzv. socialismus s lidskou tváří. Prezident Novotný odstoupil, na jeho místo byl zvolen Ludvík Svoboda, hrdina z 2. sv. války. A. Dubček se stal nejoblíbenějším politikem širokých mas právě proto, že se nenechal zastrašit výhrůžkami nejen konzervativních komunistů, ale i čelních komunistických představitelů spřátelených států a hlavně SSSR v čele s L. Brežněvem. Sílící vliv nové vlny reformních politiků, výzva spisovatele Ludvíka Vaculíka - Dva tisíce slov - a obrovská podpora obyčejných lidí, volajících po změnách - to všechno vyústilo v tragickou srpnovou invazi spojeneckých vojsk, které předcházely tzv. Zvací dopisy zrádců českého národa - V. Bilaka, A. Indry, M. Jakeše, L. Štrougala a G. Husáka. Mezitím byla v Čierne nad Tisou zatčena a internována reformní vláda ve složení: Dubček, Smrkovský, Černík, Špaček, Šimon a Kriegel (který jako jediný nepodepsal) a tito čestní představitelé byli donuceni podepsat potupný protokol o normalizaci. Opět byla zavedena cenzura, cestování jen na vízum, nastoupil husákovský - prosovětský režim. Dubček byl "odklizen" na místo velvyslance v Turecku, r. 1970 zbaven členství v KS a nakonec i degradován z plukovníka na vojína. Vrátil se s rodinou do Bratislavy, pracoval u Státní správy Slovenských lesů a byl nejhlídanějším objektem StB. Teprve po 20ti letech, roku 1989, se dočkal své rehabilitace a také kandidatury na prezidenta republiky - nakonec se jím stal Václav Havel a Dubček zastával funkci předsedy Federálního shromáždění. Začátkem r. 1992 vstoupil do Sociální demokratické strany Slovenska jako jednomyslně zvolený předseda, bohužel dny jeho nejen politické, ale i životní pouti byly sečteny - v září 1992 byl při autonehodě u Humpolce smrtelně zraněn a po marném boji lékařů dne 7. 11. 1992 umírá - jen několik dnů před svými 71. narozeninami. Československo ztratilo podruhé a tentokrát navždy svého neohroženého hrdinu, který přesto, že stál na stupni nejvyšším, nezapomínal na lidi, stojící hluboko pod ním. Posmrtně získal Alexander Dubček čestné doktoráty slavných univerzit v Bruselu, Dublinu, Madridu, Bologni a Washingtonu.