Akira Kurosawa

Akira Kurosawa se narodil 23. března 1910 v Tokiu, jako nejmladší ze sedmi dětí středoškolského učitele. Od svých sportovně založených sourozenců se lišil drobnou postavou a slabou fyzickou kondicí, i proto patřila k jeho nejméně oblíbený školním předmětům, v té době povinným, vojenská a branná příprava. Nejvíce ho bavilo kreslení a kaligrafie. V roce 1927 se přihlásil na malířskou akademii Doshusha, kde se vyučovala malířství západního stylu. Při studiu si vydělával kreslením do přílohy ženského časopisu. I přesto, že po osmiletém studiu, byla jeho plátna přijata na několika prestižních výstavách, nemohl se malířstvím uživit, proto se v roce 1936 přihlašuje do konkursu na asistenta režie společnosti Toho. Mezi 500-ti uchazeči toto místo získává. Ve štábu režiséra Kajira Yamamoty získává své první režisérské zkušenosti, za něhož v roce 1941 dokončil tři roky připravovaný a další rok v horských exteriérech natáčený film Uma (Kůň, 1941). Kromě režie se začíná Kurosawa věnovat i psaní scénářů.V roce 1943 měl možnost poprvé natočit samostatně film Sugata Sanshiro (Velká legenda judo, 1943) kde historie zrodu zápasů judo byla zasazena do milostného příběhu. V období druhé světové války točil pod dohledem japonské vlády propagandistický film o pracovním nasazení děvčat v továrně na výzbroj Ichiban utsukushiku (Nejkrásnější, 1944), jehož negativ i kopie byly na podzim 1945 z nařízení americké vojenské okupační správy zničeny. Po úspěchu filmu s tématem vzniku juda, napsal podobný námět o vzniku zápasu sumó, realizovaný pod názvem Dohyosai (Kritický okamžik, r. Santaro Marune, 1945). V tomto roce natočil i pokračování filmu Sugata Sanshiro 2 (Velká legenda judo 2, 1945). Po ukončení světové války byl uvolněn pro distribuci film, který byl za války zakázán jako nežádoucí a krátce po uvedení opětovně jako feudalistický, Tora no o fumu otokotachi (Lidé, kteří šlapou tygru na ocas, 1945), název filmu je obdobou našeho přísloví „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“. V poválečné době se věnuje především natáčením filmů s tématem života obyčejných lidí ve válkou zničeném Japonsku, hraný film o demokratické výstavbě země Asu o tsukuru hitobito (Ti, kteří budují zítřek, režie společně s Kajiro Yamamotou a Hideo Sekigawou, 1946), poeticky laděný příběh chudých milenců, kteří sní o lepším zítřku Subarashiki nichiyobi (Krásná neděle, 1947), příběh předměstského lékaře v poválečném Japonsku Yoidore tenshi (Opilý anděl, 1948), ve kterém se poprvé objevuje v jedné z hlavních rolí herec Toshiro Mifune, se kterým Kurosawa pravidelně spolupracoval až do roku 1965. V počátcích padesátých let se ve světě prosazuje se snímkem Rashomon (1950), na MFF získal tento film Hlavní cenu a v USA Oscara za nejlepší zahraniční film. V roce 1954 natočil pravděpodobně svůj mezinárodně nejznámější film, dramatický příběh skupiny námezdních válečníků, čelících ve službách ohrožených vesničanů opakujícím se nájezdům banditů Shichi-nin no samurai (Sedm samurajů, 1954), jež se stal později předlohou americkému westernu Sedm statečných (The Manificent Seven, r. John Sturges,1959). Nadále pokračuje v točení samurajských filmů, první širokoúhlý japonský film Kakuši toride no san akunin (Tři zločinci ve skryté pevnosti, 1958), jímž se inspiroval George Lucas při vzniku filmů Star wars, Yojimbo (Tělesná stáž, 1961), T. Mifune získal za hlavní roli v tomto filmu hereckou cenu na filmovém festivalu v Cannes, film byl i předmětem soudního sporu, kdy režisér Sergio Leone, bez souhlasu autorů, tento film víceméně okopíroval, a použil celý příběh a děj ve svém filmovém westernu Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari, A Fistful of dollars, 1964) a točí i volné pokračování Tsubaki Sanjuro (Odvážní mužové, 1962). V tomto úspěšném období zakládá (1959) i vlastní produkční společnost Kurosawa Productions. Ve svých filmech i nadále zpracovává sociálně-kritické témata věnující se problémům společnosti, drama muže, posedlého strachem před ničivou silou nové atomové bomby Ikimono no kiroku (Žiji ve strachu, 1955), kritické drama o korupci v podnikatelských kruzích Warui yatsu hodo yoku nemuru (Zlý chlap spí dobře, 1960). Nevyhýbal se ani ostatním žánrům, kriminální drama o únosu dítěte bohatého průmyslníka Tengoku to jigoku (Nebe a peklo, 1963), známé a oceňované se staly i jeho adaptace divadelních her a klasických románů, Hakuchi (Idiot,1951) přepis Dostojevského románu "Idiot", přeneseného do současného japonského prostředí, Donzoko (Na dně, 1957) podle Gorkého hry "Na dně", zasazené do prostředí japonského lumpenproletariátu, Kumonosu jo (Krvavý trůn, 1957) přepis Shakespeareovy tragédie "Macbeth", přenesené do japonského prostředí a v pozdějších letech film Ran (1985) podle Shakespearova Krále Leara. Po filmu Akahige (Rudovous, 1964) se rozchází, ke škodě filmovému umění, dvojice Mifune-Kurosawa. Jejich vztah se postupně dostával až k nevraživosti a vzájemnému osočování, zejména po uvedení minisérie Shogun (Zajatec japonských ostrovů, r. Jerry London, 1980), která nebyla v Japonsku příliš dobře přijata. K usmíření došlo až v roce 1993 na pohřbu jejich společného přítele, režiséra Ishiro Hondy. Během této své nejproduktivnější etapy, od druhé poloviny 40. let do konce let šedesátých, často spolupracoval se stejnými lidmi. Fumio Hayasaka složil hudbu pro sedm filmů, na mnoha scénářích se podílel Hideo Oguni, s kameramanem Asazaku Nakim natočil v této době 11 snímků. Mezi často obsazované herce patřily Tatsuya Nakadai, Takashi Shimura a hlavně Toshiro Mifune, který hrál hlavní postavy v 16 filmech Akira Kurosawy.V roce 1966 zkouší režírovat i v zahraničí, v USA točí film The runaway Train (Splašený vlak), příběh podle skutečné události o železniční katastrofě na newyorském Hlavním nádraží, pro velké neshody nebyl film dokončen. Z obdobného důvodu ukončuje, v roce 1970, i spolupráci s americkým režisérem Richardem Fleischerem při natáčení japonských scén pro film Tora!Tora!Tora! Svůj první barevný film natočil v roce 1970, poetický příběh lidí z předměstské kolonie Dodesu-ka den, v němž je patrná jeho fascinace a experimentování s barvami. Tento film byl propadákem a stal se i příčinou jeho tvůrčí a životní krize a Akira Kurosawa se pokouší o sebevraždu. Začíná mít problémy s financováním dalších filmů, proto začíná točit koprodukční snímky a intervaly mezi natočením se prodlužují zhruba na pět let, oproti dřívější době, kdy točil i několik filmů ročně. Po několikaleté odmlce natáčí v sovětsko-japonské koprodukci další svou adaptaci Děrsu Uzala (1975) podle dvou knih Vladimira Arseňjeva "Stopař Děrsu Uzala" a "V lesích ussurijského kraje“, za který získává dalšího Oskara. Kurosawovým posledním filmem byl Madadayo (1993), o setkání učitele se svými žáky v němž se rok co rok setkávají, a na opakující se otázku, zda je připraven zemřít, odpovídá stařec pravidelně "madadajo", což může znamenat "ještě ne", ale také "snad". Akira Kurosawa zemřel 6. září 1998 v Tokiu. Akira Kurosawa obohatil světovou kinematografii nejen svým režisérským umem, ale i psaním vlastních námětů a scénářů, nejenom pro své filmy, asi 20 jeho scénářů realizovali jiní režiséři, ale i svým inovátorským přístupem k filmu. Jako jeden z prvních začal používat více kamer pro zachycení jedné scény z více úhlů. Často využíval počasí ke zvýraznění atmosféry, např. prudký déšť v závěrečném střetu ve filmu Sedm samurajů, mlhu ve snímku Krvavý trůn nebo černý déšť ve filmu Rashomon. Při režisérské práci byl perfekcionalista, a totéž vyžadoval i od herců při natáčení, v poslední scéně ve filmu Krvavý trůn nechal na hlavní postavu, ztvárněnou T.Mifunem, střílet lukostřelci opravdové šípy, které se zabodávaly několik centimetrů od hercova těla. Požadoval od nich nošení kostýmů i mimo dobu natáčení, aby vypadaly dostatečně obnošené a tím i věrohodné. Pro dosažení lepšího vizuálního efektu nechal překopat řečiště potoka, aby tekl opačným směrem. I přes četné japonské kritiky neváhal ve svých dílech spojoval prvky západní kultury s japonskou tradicí (především herecké projevy v ranných filmech pod vlivem tradičního divadla Kabuki). Jeho tvorba se stala inspirací pro mnohé světové režiséry, J.Sturges, S.Leone, G.Lucas. Za svoji celoživotní práci byl oceněn v roce 1982 Zlatým lvem na festivalu v Benátkách a v roce 1990(1989) Oscarem za celoživotní dílo. V roce 1982 proběhla celosvětová anketa pod patronací UNESCO, ve které měli filmový kritici a tvůrci z celého světa vybrat 100 nejlepších filmů celé historie kinematografie. V tomto žebříčku „top 100“ se objevují hned tři filmy od Akira Kurosawy, Rashomon, Žít a Sedm samurajů.