Ivan Petrovický

Herec a režisér Ivan Petrovický se měl po vzoru otce, bankovního úředníka, stát seriózním člověkem, jenže on miloval kumšt a ze studií Vysoké školy báňské utekl hned po prvním týdnu studia. „Měl jsem od malička velký divadelní sen: vlastnit pěkné velké loutkové divadlo. Otec mi ho jednou ve slabé chvilce slíbil a já pak měl pár jednoduchých loutek, ale velkého portálu a kulis jsem se nikdy nedožil. Hrával jsem dost často a tety, kterých jsem měl v Žilině osm, chodili na moje představení. V kuchyni, na velkém stole jsem divadlo vždy rozložil, posbíral židličky z celého bytu a usadil je. U mě se na představeních platilo, už tehdy jsem byl pokladníkem, hercem, režisérem i principálem; zkrátka manažerem,“ vzpomínal Petrovický v rozhovorech a dodával: „… taky jsem miloval cirkus. V Žilině, kde jsme bydleli v činžáku, byla velká louka Kováčka, na které si rozložili šapitó všechny cirkusy, které do Žiliny přijely. My jsme tam sice hrávali fotbal, ale když přijel cirkus, pomáhali jsme ho stavět a dostali za to lístek na jedno představení. Na ty ostatní jsme podlézali plachtu. Mně učarovali klauni se stříkajícími oči, vždy byly dva, jeden nahrával a druhý dělal pointu. A když se mě jako dítěte ptali, čím bych chtěl být, zda doktorem, inženýrem nebo hasičem, odpovídal jsem lepším šaškem. Lepší byl ten z dvojice, který pointoval.“ Ivan Petrovický, se mimo svou uměleckou profesi stal ve svém profesním životě také ředitelem Slovenského národního divadla Bratislava a Divadla Andreje Bagára Nitra. Ivan Petrovický vystudoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde se stal jediným absolventem režie hereckého ročníku. Jako režisér začínal Petrovický v Divadle Josefa Gregora Tajovského Zvolen a poté na tři desítky let umělecky působil v Divadle Slovenského národního povstání Martin, kde byl nejdříve režisérem a posléze i jeho ředitelem. Ve své režijní práci směřoval Petrovický k tvořivé scénické univerzálnosti a jeho předností bylo především respektování specifického dramatického textu se zachováním původní poetiky. Petrovický jako divadelní režisér neustále hledal, lépe řečeno experimentoval či konfrontoval objevnou dramaturgii, čímž dle slov odborníků formoval svůj charakteristický rukopis. V mnohých ze svých inscenací se I. Petrovický originálním způsobem vyrovnával se současnou domácí dramatikou, v níž dokázal naplno využít možností skryté režie, což dokázal například v adaptaci Zlesákovy hry Právo na omyl nebo ve hře Královna noci v kamenném moři. V bohaté divadelní režii u I. Petrovického najdeme ale i tituly klasického divadelního repertoáru, ke kterým patří např. Shafferův Amadeus; Figarova svatba de Beaumarchaise nebo Goldoniho Lhář Lelio, což dokazuje, že byl úspěšný jak v představeních překypujících komediálními scénami či veseloherním živlem, stejně jako v inscenacích s pronikavou psychologickou analýzou. Ivan Petrovický byl režisérem mnoha tónů, jak se o tom přesvědčili návštěvníci divadel obdobně jako diváci v kinech či u televizních obrazovek. Celkový souhrn filmových titulů I. Petrovického čítá více než 15o inscenací, dramatizací her nebo filmových či televizních adaptací původních literárních předloh. K nejvýznamnějším dílům, kterými se Petrovický zapsal zlatým písmem do dějin světové kinematografie, patří dvoudílný film Nejhezčí roky života, ke kterému napsal i scénář; drama Měšťané; dobrodružný snímek Černý hrabě nebo kriminální film Zbytečné trápení, jenž je adaptací původního literárního námětu L. Nádašiho. Vyjma množství klasických filmů nebo inscenací je Petrovický podepsán i pod celou řadou pohádek, z nichž k těm nejoblíbenějším patří Havran; Jak přemoci vodníka; Janošíkův dar nebo Princezna v ježčí kůži. Petrovický mana svědomí u diváků také oblíbené televizní seriály Chlap v domě a Pohádky patnácti sester. V posledním čase se Petrovický věnoval tvorbě dokumentárních děl a na tomto poli se snažil zpracovat jak tematiku slovenských státních symbolů nebo vytvořit portrét jeho vlastní tchyně, jinak herečky Bálinthové pod názvem Teta Věra Bálinthová. Ivan Petrovický se do kinematografických dějin zapsal nejen jako režisér, ale také jako herec, čehož důkazem může být jeho debutová postava režiséra v Lutherově černé komedii Štěk; role pomocníka komisaře z tragikomedie Na krásném modrém Dunaji Š. Semjana nebo drobná úloha opilého chlapa Halamově snímku o úsměvných začátcích totality a smutném konci nadějí nazvaném Tábor padlých žen. Ivan Petrovický, manžel herečky Eleny Petrovické a zeť herečky Věry Bálinthové, zemřel ve věku 75 let. Divadlografie – režijní (výběr): ? – Petr Shaffer: Amadeus; Eniky, beniky; Pierre Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba; Královna noci v kamenném moři; Carlo Goldoni: Lhář Lelio; Luděk Zlesák: Právo na omyl; Marin Držič: Strýček Maroje; … zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy