Zizi Jeanmaire

Vášnivý temperament, tanec, zpěv, okázalá boa z peří, to byly atributy, které dotvářely slávu francouzské baletky Zizi Jeanmarie ve 40. a 50. letech dvacátého století, opomenout ale nelze ani několik jejích filmových rolí v několika zemích. Pochází z Paříže a narodila se jako Renée Marcelle Jeanmarie, od dětství se věnovala tanci a účinkovala v dětském baletním souboru pařížské Opery. Již v devíti letech se setkala s později významným choreografem Rolandem Petitem (1924-2011), s nímž spolupracovala od dětství. Po druhé světové válce vytvořil Petit vlastní taneční soubor Ballets de Paris, v němž velké příležitosti dostávala hlavně Zizi Jeanmarie. Za stěžejní Petitovo dílo se považuje balet Mladý muž a smrt, k němuž liberto napsal slavný Jean Cocteau; Zizi Jeanmarie v tomto baletu tančila v Théâtre de Champs Elysées v roce 1946. Triumfem pro ni byla titulní role v baletu Carmen, který byl v roce 1949 prezentován v Londýně a otevřel jí cestu do světa. Spolu s Rolandem Petitem dostala nabídku nějaký čas působit ve Spojených státech a brzy přišla i nabídka z Hollywoodu. Hlavní ženskou roli tanečnice Doro, do níž se zamiluje slavný spisovatel (Danny Kaye), ztvárnila v životopisném muzikálu HANS CHRISTIAN ANDERSEN (1952) významného režiséra Charlese Vidora. Tento film je dnes vnímán jako průměrný a kýčovitý výsledek tehdejší hollywoodské produkce, ve své době byl ale obrovským komerčním triumfem, kromě toho byl v šesti kategoriích nominován na Oscara a je nasnadě, že Zizi Jeanmarie rázem znal celý západní svět. V Americe pak Zizi natočila ještě muzikál ANYTHING GOES (1955) s Bingem Crosbym. Za choreografií k oběma filmům stál její manžel Roland Petit, který pak pracoval i na muzikálu TÁTA DLOUHÁN (Daddy Long Legs, 1955) s Fredem Astairem. Pro hlavní ženskou roli francouzské dívky Julie ale sám Petit angažoval o něco mladší Leslie Caron, což Zizi Jeanmarie nesla s nelibostí. Během čtyřletého angažmá v Americe se Zizi Jeanmarie za Rolanda Petita v roce 1954 provdala a o rok později se jim narodila dcera Valentine Petit (*1955), která se později prosadila jako zpěvačka. Po návratu do Evropy dostala Zizi hned další nabídku k filmování od významného francouzského režiséra Henriho Decoina; hlavní ženskou postavu tanečnice Claudie, do níž se zamiluje americký voják Bob, hrála v muzikálové komedii FOLIES BERGERE (1956). Tento film vidělo ve francouzských kinech tři a půl miliónu diváků a Zizi Jeanmarie se tak výrazně zviditelnila i na rodné půdě. Podobnou roli krásné dívky pařížského nočního života pak hrála v romantické komedii ROZTOMILÍ CHLAPCI (Charmants garçons, 1957), opět v režii Henriho Decoina. Mezitím samozřejmě nadále tančila, obrovskému zájmu se těšilo její účinkování v Alhambře v kostýmu od Yvese Saint-Laurenta, pěti stovkami repríz v Kodani se vrátila ke své někdejší slavné roli Carmen, tančila i po boku emigrantů ze Sovětského svazu, Rudolfa Nurejeva nebo Michaila Baryšnikova. Mezitím dostala před kamerou i dramatičtější roli a v režii dalšího proslulého režiséra Jeana Delannoye hrála titulní roli bývalé prostitutky se snahou začít nový život ve filmu GUINGUETTE (1959). Ve své nejslavnější roli Carmen pak uzavřela kariéru u filmu v muzikálu 1-2-3-4 OU LES COLLANTS NOIRS (1961) režiséra Terence Younga. Vzhledem k tomu, že Roland Petit byl stále více uznávaným a vyhledávaným choreografem, Zizi Jeanmarie s ním cestovala po celém světě, často jako účinkující, ale i jako doprovod. Vystupovala v řadě evropských zemí, ale také v jižní Africe, výjimečně se na divadelních prknech objevila i jako činoherečka (Dáma od Maxima v Théâtre Palais Royal, 1965). Díky postupujícímu věku začala omezovat své aktivity jako tanečnice, zůstala ale věrná žánru, v němž se pohybovala od mládí, a sice muzikálu. Proto se věnovala i zpěvu a její hlas v 70. letech zazněl z několika gramofonových desek. V devadesátých letech byla protagonistkou dokumentárního filmu LEGENDÁRNÍ ZIZI JEANMARIE (Zizi Jeanmarie légendaire, 1992), později napsala i vlastní životopis s prostým názvem Zizi (2002). Stále se objevovala na veřejnosti po boku svého manžela Rolanda Petita, který až do konce života sbíral ceny za své celoživotní dílo, po jeho úmrtí v roce 2011 se ale stáhla do ústraní.