Jan Libíček

Jan Libíček se jako syn úředníka Baťových závodů narodil ve Zlíně, vyučil se strojním zámečníkem, ale tímto řemeslem se živil jen krátce. Již na učňovské škole se věnoval divadlu, hrál ve Studiu divadla pracujících. V Praze si pak doplnil maturitu a touha po divadle jej přivedla ke studiím na DAMU. Jako student však nebyl příliš disciplinovaný a po dvou letech byl z herecké fakulty vyloučen. Následovala vojenská služba absolvovaná v Armádním uměleckém souboru, pak nastoupil do Vesnického divadla (1958-1959), s nímž absolvoval zájezdová představení. Neukojená touha hrát skutečné divadlo vedla pak Libíčkovy kroky do Divadla pracujících v Gottwaldově (1959-1963), kde se uplatnil převážně v komediálním repertoáru (Fidlovačka, Nepřátelé, Veselé paničky windsorské, Jesse Semple se žení). Zlomovým rokem v Libíčkově herecké dráze byl rok 1963, kdy byl angažován do Divadla Na zábradlí. Tam jej povolal Jan Grossmann, s nímž spolupracoval již za studií na DAMU. Na této scéně našel Libíček široké uplatnění především v absurdním dramatu (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Plešatá zpěvačka), především zaujal ve své životní roli v Králi Ubu. V roce 1968 přešel Libíček do Městských divadel pražských, kde setrval až do své předčasné smrti v roce 1974. Tentokrát se vrátil spíše ke klasickému repertoáru (Bílá nemoc, Lov na kachny, opět například Veselé paničky windsorské). Jan Libíček na divadelních prknech prokázal schopnost širokých výrazových prostředků, mimo jiné udivoval svou pohyblivostí, která byla v kontrastu s jeho silnější postavou; to bylo dáno především tím, že v mládí hodně sportoval. Film našel Jana Libíčka poprvé ještě v době jeho gottwaldovského angažmá, objevil se v menší roli ve filmu BARON PRÁŠIL (1961). Až po prvních výrazných úspěších v Divadle Na zábradlí přišly další filmové nabídky a nebylo jich málo. V letech 1964-1974 sehrál ve filmu a televizi na šedesát rolí, patřil tedy k nejobsazovanějším hercům zlaté éry české kinematografie. Hrál ve filmech různých žánrů, jeho doménou se stala především veselohra, přestože se sám za komika nikdy nepovažoval a toužil po dramatických rolích; z této neuspokojené touhy pramenila také narušená psychika, která jen podpořila jeho neutěšený zdravotní stav. I když nikdy nehrál velkou roli, ztvárnil řadu nepřehlédnutelných rolí především v dodnes známých filmech Václava Vorlíčka (KDO CHCE ZABÍT JESSII, 1966; KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, 1967; PANE, VY JSTE VDOVA, 1970; DÍVKA NA KOŠTĚTI, 1971) nebo Oldřicha Lipského (ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ, 1969; ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU, 1970; SLAMĚNÝ KLOBOUK, 1971; ŠEST MEDVĚDŮ S CIBULKOU, 1972). Širší polohu svého herectví prokázal v Schormových filmech FARÁŘŮV KONEC (1968) a DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC (1969), kde ztvárnil nevyzpytatelné a spíše záporné postavy. Nejvděčnější příležitosti dostal od dalšího mistra komediálního žánru Zdeňka Podskalského (ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ, 1966; NOC NA KARLŠTEJNĚ, 1973). Zajímavou roli kriminalisty Libíčka si zahrál po boku Jiřiny Jiráskové v dnes neprávem opomíjené crazy komedii ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (1970). Nejslavnější je ale postava fasádníka Petrtýla v dnes již kultovní komedii SVĚTÁCI (1969). Výčet filmů Jana Libíčka je podstatně větší, objevil se ale také v dnes již zapomenutých snímcích, případně filmech politicky angažovaných. Hrál také v televizi, vidět jsme jej mohli v několika inscenacích nebo seriálech. Pracovní tempo Jana Libíčka bylo vysoké, poslední roky života stále hrál naplno v divadle, točil několikrát ročně, přestože trpěl četnými zdravotními problémy – měl cukrovku, nemocné ledviny, navíc po rodičích zdědil nepříliš dobrou genetickou výbavu. Při vysokém nasazení není divu, že předčasná smrt zastihla Jana Libíčka takřka přímo při práci; při natáčení scény na Vltavě pro film JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA (1974) utrpěl infarkt a zemřel při převozu do nemocnice (24. května 1974, bylo mu 43 let). Poslední Libíčkovy práce byly před diváky uvedeny až po jeho smrti, jednalo se například o komedii TELEVIZE V BUBLICÍCH ANEB BUBLICE V TELEVIZI (1974) nebo televizní film TETIČKA ZA VŠECHNY PENÍZE (1975). Jan Libíček byl ženatý, s manželkou Zdenou vyženil dvě dcery a rodině se velmi zodpovědně věnoval. Jeho životní osudy byly zaznamenány v televizním cyklu Předčasná úmrtí, Josef Petrů o něm napsal knihu Milý člověk Jan Libíček (2005).