Dria Paola

Italská herečka Dria Paola byla hvězdou třicátých let a hrála ve více než dvaceti filmech, její jméno je dodnes spojeno s prvním italským zvukovým filmem PÍSEŇ LÁSKY (La canzone dell´amore, 1930). Narodila se jako Pietra Pitteo ve městě Rovigo do dobře situované rodiny, její otec Arturo Pitteo (1877-1932) vlastnil obchod se zbraněmi, matka Ione Volebele (1888-1991) provozovala slavnou kavárnu Caffé Borsa. Malá Pietra již jako dítě jevila všestranné nadání, od tří let tancovala, již v deseti letech stála na divadelním jevišti a díky podpoře matky se mohla cílevědomě připravovat na hereckou dráhu. Kromě toho získala i hudební vzdělání a hrála na klavír a housle. Jako herečka začínala Dria Paola v rodném Rovigu v divadle Teatro Sociale, kde účinkovala pod vedením Carla Lombarda a již v patnácti letech excelovala v operetě Hraběnka Marica, krátce nato dostala i první nabídku od filmu a objevila se v Gallonově němém filmu POSLEDNÍ DNOVÉ POMPEJÍ (Gli ultimi giorni di Pompeii, 1926). Později hrála v Blasettiho filmu SLUNCE (Sole, 1929), který je dnes vnímán jako přelomová záležitost italské kinematografie po krizi dvacátých let, ve své době však neměl nijak valný úspěch a navíc se nedochoval celý, protože za války byl částečně zlikvidován. Přípravě prvního italského zvukového filmu PÍSEŇ LÁSKY (Canzone dell´amore, 1930) byla ze strany tvůrců věnována značná pozornost, což se týkalo i pečlivého výběru hereckého obsazení. Do hlavní role studentky Lucii byla angažována Dria Paola, o slávu se ale rovným dílem podělila s další mladou hvězdou, Isou Polou. Následovaly další filmové role, vedlejší i hlavní, teprve v roce 1932 po otcově úmrtí přesídlila Dria Paola s matkou do Říma. Dalším milníkem hereččiny filmové kariéry byla titulní role v adaptaci slavné francouzské divadelní hry FANNY (1933). Vyšší umělecké ambice měly i další tituly s její účastí, například film SLEPÁ ŽENA ZE SORRENTA (La cieca di Sorrento, 1936), který byl adaptací stejnojmenného slavného románu, tento titul byl ovšem především exhibicí Anny Magnani. Kromě toho Dria Paola hrála i v průměrných snímcích různých žánrů a tím pádem je dnes vnímána i jako jedna z tváří později zatracované éry tzv. bílých telefonů. Svůj poslední film, kriminálku ČERNÝ PANTER (La pantera nera, 1942), natočila Dria Paola ve dvaatřiceti letech, pak se rozhodla s dalším angažmá v kinematografii skoncovat a odešla do soukromí. Během následujících padesáti let svého života skutečně nenatočila již žádný film. Později příležitostně vystupovala v divadle i v televizi, napsala také svou autobiografii. V roce 1989 pronikla na veřejnost překvapivá informace, že využila tzv. Bacchelliho zákona, který umožňoval poskytovat finanční podporu umělcům živořícím na pokraji chudoby. Dria Paola zemřela 12. listopadu 1993 krátce před svými 84. narozeninami zcela zapomenutá, v dějinách kinematografie jí však zůstává čestné místo hvězdy prvního italského zvukového filmu.