Ivan Soeldner

IVAN SOELDNER český publicista – novinář, fotograf, filmový kritik, dramaturg, scenárista a režisér narozen 18. listopadu 1939 v Bělehradě, Jugoslávie zemřel 15. srpna 1970, Koclířov u Svitav Všestranný publicista - novinář, filmový kritik, fotograf, dramaturg, scénárista a režisér - se narodil na útěku před postupující německou armádou 18. listopadu 1939 v Bělehradě. Jeho otec JUDr. Erich Soeldner, styčný důstojník čs. armády v Jugoslávii, byl později zatčen nacisty za činnost v odboji a v květnu 1942 popraven. Ivan strávil zbytek války s matkou v Palestině. Po maturitě na střední škole v Karlových Varech vystudoval na pražské FAMU katedru filmové a televizní vědy. Ukončil ji v roce 1963. Během studia, z politických důvodů přerušeného, absolvoval základní vojenskou službu. Druhým rokem ve studiu Čs. armádního filmu jako asistent režie na dvoudílném střihovém filmu Svědectví. Po studiích pracoval jako redaktor tiskového oddělení Filmového ústavu. Od září 1963 jako dramaturg ve Studiu dokumentárního filmu, později jako dramaturg Zpravodajského filmu a od října 1969 jako režisér Krátkého filmu. Již od středoškolských studií se věnoval publicistice. Své texty o významných osobnostech kultury, zejména filmových tvůrcích z domova i zahraničí, doprovázel vlastními fotkami. Kromě filmu se zajímal také o hudbu a divadlo. Spolupracoval s řadou časopisů a novin. Namátkou: Lidová demokracie, Mladá fronta, Čs. fotografie, Divadelní noviny, Film a doba, Kino, Mladý svět, Svět v obrazech, Květy, Melodie, Film a divadlo, polské časopisy Sztandar mlodych a Film atd. Soeldnerovy reportáže z filmových a hudebních festivalů v Benátkách, Canes, Midem a Karlových Varů, kde fotil nejen Claudii Cardinalovou, Alaina Delona, Federica Felliniho či Marcella Mastroianniho, doplněné o analýzy filmů, tvoří dodnes cenné svědectví o nové vlně československého filmu. Za normalizace už ale filmové recenze a rozhovory mohl zveřejnit jen pod pseudonymem Jan Michal. Ke krátkým filmům psal původně jen komentáře. Později jich ale řadu natočil, včetně klasických filmových týdeníků pro tuzemská kina. Krátký snímek Nastavil jaksi životu zrcadlo (1964) byl věnován 400. výročí narození Williama Shakespeara. Horečka (1964) se zaměřila na začínající beatovou skupinu Olympic. Hallo Satchmo (1965) je o pobytu legendárního trumpetisty Louise Armstronga v Praze (společné dílo s Janem Špátou). Mezinárodní festival taneční písně v Bratislavě zase zachytil v dokumentu Zlatý klíč k Dunaji (1966). A Striptérka (1967) přinesla otevřenou zpověď mladé ženy z Düsseldorfu, která se deset let živila striptýzem po západoněmeckých barech. Tento autorský krátký film však rychle zamířil do trezoru. Stejný osud potkal středometrážní Československé jaro 68 (1968) nebo filmy Dubček (1968) a Ludvík Svoboda (1968), na nichž pracoval s režisérem Bohuslavem Musilem. Kromě toho Ivan Soeldner natočit ještě krátké snímky Československo v obrazech (1968), Top manager (1970) a České loutky (1970). A jako autor i režisér zrealizoval portréty zahraničních zpěváků, včetně Mireille Mathieu (1967) nebo Jugoslávce Ivo Robiče (1967). Ve Zpravodajském filmu byl u všech důležitých událostí Pražského jara a následné okupace. S kameramanem Vladimírem Holomkem pořídili 21. srpna 1968 vůbec první filmové důkazy o obsazení Prahy okupačními vojsky Varšavské smlouvy v čele s Rudou armádou. Z nastřádaného materiálu poskládal tři tzv. „okupační“ týdeníky (napsal k nim též průvodní texty), které se ale v kinech dlouho neohřály. Nařízením shora byly staženy a většina kopií zlikvidována. Jako dramaturg Zpravodajského filmu sestavil z dobových materiálů ještě ojedinělý dokument Ejhle člověk, v němž byla zachycena závěrečná řeč nechvalně známého komunistického prokurátora Josefa Urválka ve vykonstruovaném procesu, který skončil trestem smrti pro bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Záběry z nikdy nezveřejněného dokumentu se objevily na veřejnosti opět až po revoluci, a následně v nových pořadech o temné době 50. let. Nejrozsáhlejším dílem Ivana Soeldnera byl televizní seriál z dějin české populární hudby, Grandsupertingltangl, zahrnující ve čtrnácti epizodách písňovou tvorbu od kramářských písní, přes Hašlera, Frimla, R. A. Dvorského, trampskou píseň, lidovku, filmové melodie, hudební komedii, tvorbu Ježka, Voskovce a Wericha, až po období swingu, Karla Vlacha, píseň masovou a Semafor. Průvodcem pořadu byl Soeldnerův bratranec, herec, básník a spoluzakladatel divadla Semafor, Jiří Suchý. Den po dokončení posledního dílu, 15. srpna 1970, cestou do Olomouce za manželkou a malým synem, Ivan Soeldner tragicky zahynul při nezaviněné autonehodě. Po sametové revoluci obdržel od Svazu filmových a televizních umělců FITES, in memoriam Morální rehabilitaci za křivdy způsobené komunistickým režimem. A režisér Rudolf Krejčík o něm natočil jeden z historicky posledních krátkých filmových týdeníků pro tuzemská kina s názvem Pod značkou SOE (1990).