Seijun Suzuki

Seijun Suzuki (rodným jménem Seitaro Suzuki) se narodil 24. května 1923 v Tokiu v Japonsku, v rodině obchodníků s textilem. Jeho, o šest let mladší, bratr Kenji, se v dospělosti stal televizním hlasatelem. Seijun nejprve studoval obchodní školu a po ní se neúspěšně hlásil na Vysokou školu zemědělskou. V roce 1942 byl přijat na studium university v Hirosaki. V roce 1943, v rámci studentské mobilizace, byl povolán do armády, ve které sloužil jako námořník na nákladní lodi. Během dvouleté služby dvakrát unikl Seijun o vlásek smrti. Poprvé, když jeho loď potopila americká ponorka, a zachránil se na jednom z Filipínských ostrovů. Po druhé, když byla americkým letectvem zničena loď, která ho měla dopravit domů. Než přijela záchrana, strávil více než sedm hodin ve vlnách oceánu. Po dosažení hodnosti podporučíka armádu v roce 1946 opouští, vrací na universitu a studia dokončuje. Po neúspěchu při přijímacích zkouškách na Tokijskou universitu začal studovat Filmovou akademii v Kamakuře. Po absolvování pracoval od roku 1948 ve společnosti Shochiku jako asistent režie, např. u Noboru Nakamury, nebo Tsuruo Iwama. V roce 1954 přešel do filmové společnosti Nikkatsu, pro kterou natočil v roce 1956 svůj první film, Minato no kanpai: Shori wo wagete Ni (Harbour Toast: Victory is our Grasp, r. jako Seitaro Suzuki, 1956). Během jedenáctiletého působení ve studiu Nikkatsu natočil na čtyřicet filmů. Byl režisérem módních žánrových filmů. V té době byl v oblibě především žánr „yakuza gansterky“, s vysokou mírou násilí, a žánr „pinku eiga“, filmy s erotickými, místy až pornografickými scénami se sadomasochistickým zaměřením, např. Suzikiho filmy Nikutai no mon (Gate of Flesh, 1964), Shunpu den (The Story of the Prostitute, 1965) a Kawachi Karumen (Carmen from Kawachi, 1966). Z prvně jmenovaného žánru patří k jeho nejvýznamnějším snímkům, z této doby, Yaju no seishun (Youth of the Beast, 1963) a Koroshi no rakuin (Branded to Kill, 1967). Při natáčení filmu se však dostal do sporů s vedením studia a byl propuštěn. Po ní docházelo, především v uměleckých kruzích, k bouřlivým debatám o svobodě projevu a kauza se stala celospolečenskou záležitostí. Docházelo k názorovým střetům a k vzájemnému bojkotu mezi filmaři a diváky, na straně jedné, a studiem Nikkatsu na straně druhé. Na podporu Suzukiho bylo vytvořeno i občanské sdružení. I přesto, že podal žalobu na studio za neoprávněné propuštění, a tento spor, trvající tři a půl roku, vyhrál, dalších deset let nedostal u filmu žádnou příležitost. Během tohoto období se věnoval režijní práci na televizních seriálech, natáčení reklam a literární činnosti. Snímkem, pro společnost Shochiku, Hishu monotogari (A Tales of Sorrow and Sadness) se vrací v roce 1977 k filmu. Již jako nezávislý filmař natáčí např. trilogii Tsigoineruwaizen (Zigeunerweisen, 1980), Kagero-za (Heat Shimmer Theater, 1981), Yumeji (1991). Za první z těchto filmů obdržel čestné uznání na MFF v Berlíně a čtyři hlavní ceny od Japonské filmové akademie. V tomto období se Seijun Suzuki stává světově populární a v rámci mnohých filmových festivalů jsou pořádány retrospektivní přehlídky jeho tvorby. Následuje několikaletá pauza, vyplněná prací v televizi, a další film uvádí až v roce 2001. Pisutoru opera (Pistol opera, 2001) je považován za jeho nejodvážnější snímek. Víceméně se jedná o variaci na jeho dřívější film z roku 1967 Koroshi no rakuin (Branded to Kill). Na tomto filmu je hodně patrný odkaz, v souvislosti s Japonským filmem hojně používaný, na tradiční divadlo kabuki. Jedná se především o strukturu příběhu, v němž se postupně objevují, milostná scéna, špatný čin, většinou vražda a závěrečný souboj. Dalším aspektem je časté používání teatrálních gest v jednotlivých scénách. A v neposlední řadě i výtvarné zpracování snímku, ať už se jedná o kostýmy, využití symbolů barev, kulisy, dekorace či hru světla a stínů. Jeho posledním filmem je hudební milostný příběh Operetta tanuki goten (Princezna Raccoon, 2005) v hlavní roli s čínskou herečkou Zhang Ziyi. Seijun Suzuki je i, především v Japonsku, uznávaným hercem, zejména od počátku devadesátých let se pravidelně objevoval v různých filmových a televizních rolích. V roce 2006 ukončil ze zdravotních důvodů uměleckou činnost, byla mu zjištěna nemoc plic a je trvale připojen na respirátor. K inspiraci jeho filmy se hlásí takový režiséři jakými jsou např. Jim Jarmush, Takeshi Kitano či Wong Kar-wai, ale také „inspiracemi“ vyhlášený Quentin Tarantino.