Isa Pola

Italská herečka Isa Pola natočila jen něco málo přes třicet filmů, díky účasti na prvním italském zvukovém snímku se ale její jméno dodnes objevuje v encyklopediích. Narodila se ve starobylé Bologni do dobře situované rodiny, její vlastní jméno znělo Maria Luisa Betti di Montesano. Od mládí ji přitahoval svět filmu a herectví a díky své fotogenické vizáži se již v polovině dvacátých let dostala do filmových studií. Po několika menších rolích v letech 1926-1927 dostala první hlavní roli v Guazzoniho filmu MYRIAM (1929), o rok později došlo ke zlomu v její kariéře, kdy spolu s Driou Paolou hrála v prvním zvukovém filmu v historii italské kinematografie PÍSEŇ LÁSKY (La canzone dell'amore, 1930) režiséra Gennara Righelliho. Velkou roli pak hrála v divácky velmi úspěšném venkovském dramatu MATKA ZEMĚ (Terra madre, 1931) Alessandra Blasettiho. Další hlavní roli mladé zaměstnankyně telefonní ústředny, která najde lásku u jednoho z telefonujících zákazníků, ztvárnila v neméně úspěšné komedii TELEFONISTKA (La telefonista, 1932). Během třicátých let se Isa Pola stala vytíženou filmovou herečkou, hrála i několik hlavních rolí ročně a spolu s Isou Mirandou nebo Assiou Noris patřila k nejznámějším kráskám té doby. Z jejích dalších výstupů před kamerou připomeňme válečný film Marca Eltera BOTY NA SLUNCI (Le scarpe al sole, 1935), kde spolu s operní zpěvačkou Nelly Corradi reprezentovala ženské pohlaví (film byl oceněn na festivalu v Benátkách). Zmínku si zaslouží i dvojitá spolupráce s Goffredem Alessandrinim (VDOVA - La vedova, 1939; SKLENĚNÝ MOST - Il ponte di vetro, 1940) nebo hlavní ženská role ve filmové verzi Mascagniho opery SEDLÁK KAVALÍR (Cavalliere rusticana, 1939). Historický kostým na sebe oblékla i v titulní roli životopisného dramatu LUCREZIA BORGIA (Lucrezia Borgia, 1940). Z úspěšných veseloher té doby připomeňme spolupráci s trojicí sourozenců de Filippových na filmu TO JSEM BYL JÁ! (Sono stato io!, 1937). Mezitím Isa Pola začala hrát i na jevišti a díky znalosti benátského dialektu zazářila především v Benátkách v divadelní společnosti Compagnia del Teatro Veneto. Do dějin italského filmu vstoupila znovu rolí matky, která opustí rodinu, v de Sicově mistrovském díle počínajícího neorealismu DĚTI SE NA NÁS DÍVAJÍ (I bambini ci guardano, 1944). Jestliže mezitím na jevišti hrála například v Goldoniho hrách, objevila se i v adaptaci jeho nejslavnější komedie Poprask na laguně pod názvem ZEMĚ BEZ MÍRU (Il paese senza pace, 1946). Nadále účinkovala v různých divadlech, hrála převážně v domácím repertoáru, moderním i klasickém, ale i v dílech zahraničních autorů (G. B. Shaw - Člověk nikdy neví). Před kamerou dostala další zajímavé příležitosti například v životopisném snímku o sv. Markétě (MARGHERITA DA CORTONA, 1950), z jejích dalších úloh matek připomeňme cynickou paní Paolu v dramatu TŘI ZAKÁZANÉ PŘÍBĚHY (Tre storie proibite, 1952) režiséra Augusta Geniny. Znovu hrála také v historických filmech (KRÁLOVNA ZE SÁBY - La regina di Saba, 1952), naposledy stála před kamerou opět pod režijním vedením Alessandra Blasettiho (LÁSKA A DRBY - Amore e chiacchiere, 1958). V padesátých letech získala zkušenosti i s prací v televizi, pak ale odešla do soukromí. Isa Pola zemřela v Miláně 17. prosince 1984 dva dny před svými 75. narozeninami.