Luigi Chiarini

Ve spojení s italským meziválečným a poválečným filmem si Luigi Chiarini vyzkoušel několik profesí, pětkrát režíroval a podílel se také na scénářích k filmům jiných tvůrců. I když nad Chiariniho tvorbou visí stín veřejné propagace italského fašismu, nelze mu upřít zásluhy na vzniku a dlouholeté podpoře prestižní filmové školy Centro sperimentale di cinematografia. Luigi Chiarini byl rodákem z Říma a v roce 1922 úspěšně dokončil studium práv, tomuto oboru se také krátce věnoval, ale již koncem dvacátých let se začal angažovat v oblasti kultury. Od roku 1929 spolupracoval s fašisticky zaměřeným časopisem Educazione fascista, v dalších médiích se později prosadil jako filmový teoretik a kritik. Zájem o film v jeho aktivitách nakonec převládl a spolu s dalšími osobnostmi stál v roce 1935 u zrodu slavné filmové školy Centro sperimentale di cinematografia, souběžně při této škole začal budovat dodnes vyhledávanou knihovnu. Na škole zastával nejprve funkci komisaře, později byl ředitelem (do roku 1943) a v letech 1947-1950 jejím viceprezidentem. V roce 1937 byl členem poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, ve stejném roce spoluzakládal časopis Bianco e nero, který podporoval fašisticky zaměřené pojetí italské kultury, zároveň zde ale byly publikovány články uznávaných zahraničních filmařů (S. Ejzenštejn). Sám Chiarini zde formuloval svou slavnou myšlenku „film je umění i průmysl“. K bezprostřednímu kontaktu s filmem se poprvé dostal až jako spoluautor scénáře k dramatu HŘÍŠNICE (La peccatrice, 1940) režiséra Amleta Palermiho. Chiariniho režijním debutem bylo melodrama zasazené do 19. století CESTA PĚTI MĚSÍCŮ (Via delle cinque lune, 1942) natočené pod záštitou školy CSC (Centro sperimentalo di cinematografia), s jejími studenty a pedagogy. S tehdy hvězdnou Luisou Feridou pak natočil dva filmy na základě divadelních předloh (SPÍCÍ KRASAVICE – La bella addormentata, 1942; MIRANDOLÍNA – La locandiera, 1944). Mezitím publikoval četné články s filmovou tématikou, v oboru filmové teorie vydal také několik knih. Jeho posledním filmem bylo drama PAKT S ĎÁBLEM (Patto col diavolo, 1950) s mezinárodní hvězdou Isou Mirandou v hlavní roli. Přestože jako spisovatel, novinář, kritik a filmový teoretik předkládal Chiarini veřejnosti často pozoruhodné názory se zajímavými podněty, odborníci se dnes shodují v tom, že jeho vlastní filmy nijak nevynikly nad dobový průměr. Stejně tak je zajímavé, že přes svůj skeptický postoj k poválečné vlně neorealismu se podílel na scénáři k filmu Vittoria de Sicy HLAVNÍ NÁDRAŽÍ (Stazione Termini, 1953), který byl nominován na Oscara. Jako spoluautor scénáře byl pak Chiarini podepsán pod několika dalšími filmy (JSME ŽENY – Siamo donne, 1953; LÁSKA VE MĚSTĚ – L’amore in città, 1953). V roce 1961 byl Chiarini členem poroty na festivalu v Cannes, v letech 1963-1968 byl ředitelem filmového festivalu v Benátkách. Z titulu této funkce měl zásluhu na tom, že v době uvolňování vztahů mezi Západem a východním blokem vybudoval z benátského festivalu prestižní mezinárodní filmovou přehlídku. Mezitím začal působit pedagogicky, v roce 1959 krátce přednášel na univerzitě v Římě, od roku 1961 byl profesorem filmové kritiky na univerzitě v Pise, později vyučoval ještě na univerzitě v Urbinu. Luigi Chiarini zemřel v Římě 12. listopadu 1975 ve věku 75 let.