Lev Prygunov

Dědeček ruského herce Lva Georgijeviče Prygunova byl pravoslavný pop, který bránil své farníky před násilnou kolektivizací. Ve dvacátých letech jen o vlásek unikl zastřelení od rudoarmějců a jeho rodina pak zažila dlouhodobou perzekuci. Museli se skrývat a častokrát stěhovat, až nakonec našli útočiště na okraji kazašského hlavního města Alma-Aty. A tady se 23.4.1939 narodil i malý Lev, který díky tomu prožil poměrně živé a dobrodružné dětství. Jeho otec byl biolog, ornitolog a vynikající preparátor, který svého synka vedl k poznávání přírody a lásce k ní. Bral jej s sebou na dlouhé výpravy do okolních hor, které byly pro malého kluka stejně krásné, jako nebezpečné. Bohužel byl, jako sotva desetiletý, na jedné z nich i přímým svědkem smrti svého otce, který mu skonal v náručí. Od té doby už nebylo síly, která by dokázala zkrotit chlapcův nezdolný temperament - ani maminka, ač povoláním učitelka, jej nedokázala přimět k pravidelné návštěvě školy. Celé dny lítal bos po okolí, odmítal vstoupit do Pionýra a vůbec se podřídit jakékoliv autoritě. Byl pružný, silný a dobře sportoval - ačkoliv nikdy neměl kolo, pravidelně vyhrával školní cyklistické závody, výborně, plaval a lyžoval. A k smrti rád maloval, hlavně divoké ptáky a zvířata. Jako svoje budoucí povolání se rozhodl pokračovat v otcově tradici a stát se biologem. Na univerzitě poznal zcela nový život - sešel se tu s fanoušky jazzu, seznámil se s díly francouzských impresionistů, zamiloval si dekadentní poezii a dez dechu sledoval těch několik západních filmů, kterým se povedlo do SSSR vůbec proniknout. Cesta jej zavedla i na amatérské divadelní jeviště, kde se v něm probudila vášeň pro tento, pro něj dosud neznámý, druh umění a tak se po dvou letech se studiem biologie rozloučil a nastoupil na Leningradský divadelní institut. Bylo to dobré rozhodnutí, což se prokázalo hned po absolutoriu v roce 1962, kdy se o mladého herce ucházel hned dvě přední leningradské scény. Lev ale dal přednost Moskvě, hlavně proto, že tam viděl větší možnost k filmování. Jeho debutní filmovou rolí se už ve třetím ročníku školy stal Nikolaj Valežnikov ve snímku "Propustka na břeh" (1962). Tehdy jej k výletu na konkurz do Moskvy přemluvil spolužák Vladimir Vysockij, který si nakonec ve filmu zahrál také. Brzy poté sei Lev objevil v dalších filmech, jako např. "Je mi 20 let" (1964), "Idu na grozu" (1965), anebo v rumunsko- sovětském "Tunelu". Zajímavá je i jeho role italského vojáčka Bazzocchiho ve válečném snímku "Šli na východ" (1964). Podle původního plánu ji měl hrát slavný americký herec Anthony Perkins, ale kvůli jeho finančním nárokům z toho sešlo. Dalším kandidátem se stal Peter Falk, ale když se režiséru Giuseppe De Santisovi zcela náhodou dostala do ruky fotka Lva Prygunova, bylo rozhodnuto. Tak se stalo, že Lev "vyfoukl" roli budoucímu slavnému kolegovi - detektivu Columbovi. Snímek měl velký úspěch, nicméně pro Lva Prygunova jím na několik roků skončila etapa spolupráce se studiem MOSFILM. Načas tak téměř zmizel divákům z očí, ale později se jeho hvězda znovu rozzářila naplno. Roku 1968 se vrací na scénu rolí Antona ve filmu "Tři dny Viktora Černyševa" a vavříny mu přináší hlavně postava mladého revolucionáře Vitalije Bonivura v televizním seriálu " Bonivurovo srdce" (1969). 70. léta nabídla mladému herci mnoho rolí, vyjímkou nebyly ani 3 - 4 filmy ročně. Žánrově šlo o značně různorodé snímky, vedle dobrodružně laděného snímku "Ztracená expedice" Lev Prygunov účinkoval např. ve filmové adaptaci slavného románu "Jak se kalila ocel" a v romanci ze současnosti "Bezotcovščina" si zahrál postavu nevyzrálého Romana. Ve stejném stylu pak probíhaly i další roky, kdy už mělo jeho jméno zvuk a on šel z role do role. Kupodivu na tom nic nezměnilo ani jeho stále rostoucí a očividně projevované nepřátelství k sovětskému zřízení. Jednoduchý nebyl ani soukromý život Lva Prygunova - po bouřlivém mládí a neuváženém manželství, které se záhy rozpadlo, mu zbyl syn Roman (v současnosti též herec a režisér), jehož jeho otec nakonec sám vychovával. Rodinné štěstí a spokojenost však herec nalezl až ve svém druhém manželsví, s milovanou Olgou. Kromě filmu se Lev Prygunov aktivně věnuje i malířství - pvní soukromou výstavu uspořádal roku 1983 a od r. 1989 je členem Světové asociace výtvarných umělců. Jeho výstavy dodnes se těší značnému zájmu a návštěvnosti jak doma, tak i v zahraničí. Po rozpadu Sovětského svazu si herec splnil i svůj dávný sen a nakrátko se odstěhoval do USA. Navzdory jazykové bariéře si tu zahrál i v několika filmech, nakonec se však přece jenom raději vrátil domů. Od svých rolí z doby socialistické éry se jako známý antikomunista snaží distancovat, uznává však, že mezi nimi byly i mnohé dobré, až vynikající, a svého titulu Zasloužilý unělec získaného roku 1976 si dodnes váží. Za svůj život prošel také několika (převážně moskevskými) divadly a filmové i divadelní tvorbě se věnuje i dnes.