Miroslav Macháček

Miroslav Macháček se původně vyučil strojním zámečníkem, ale protože jeho otec byl správcem divadla v Nymburce a zapáleným ochotníkem, také Macháček divadlu propadl a spolu s rodiči a sestrami ochotnicky hrál, za války pak účinkoval v sále Ve Smečkách. Po válce vystudoval konzervatoř (1945-1948), načež nastoupil první angažmá, prošel divadlem v Pardubicích (1948-1950), poté krátce působil v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (1950-1952), kde se již výrazným způsobem prosadil jako režisér. Jeho dramatický odchod z politických důvodů, názorový rozkol s kolegy z divadla a vyloučení z pedagogického sboru na AMU, kde přednášel, skončil pokusem o sebevraždu. Nakonec Macháček odešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (1952-1956), nicméně v roce 1956 pak v Praze zakotvil natrvalo, původně v Městských divadlech pražských (1956-1959), od roku 1959 až do smrti pak patřil ke stěžejním osobnostem Národního divadla. Již za studií kromě herectví tíhnul k režii, jíž se pak úspěšně desítky let věnoval. Mezi významné atributy jeho specifického režijního přístupu patřilo maximální využití jevištního prostoru, vizuální metafora a v neposlední řadě také dokonalá souhra hereckého souboru, soustředil se na vyjádření smyslu a hodnoty života. Mezi nezapomenutelné režie Miroslava Macháčka patřily hry Poprask na laguně, Hamlet, Ze života hmyzu, Náměstíčko, A co láska?, Vévodkyně valdštejnských vojsk, za událost roku byla považovaná konverzační komedie Škola pomluv uvedená v roce 1972, jednou z nejvýznamnějších realizací českého divadla vůbec byla režie Našich furiantů s premiérou v roce 1979. Na jevišti Národního divadla Macháček pochopitelně i hrál (například Macbeth), stejně tak pohostinsky účinkoval i na jiných scénách, zvláště v Činoherním klubu, k jehož spoluzakladatelům patřil (zde hrál v představeních Piknik, Na dně atd.) Významná byla také jeho recitátorská činnost v pražské Viole. Přes své svobodomyslné názory a kritický postoj k tehdejšímu režimu byl Macháček komunistickou mocí chtě nechtě trpěn, protože svými divadelními režiemi vytvářel nadčasové hodnoty vysokých uměleckých kvalit, navíc s obrovským diváckým ohlasem. Neméně významná byla spolupráce Miroslava Macháčka s filmem, jeho filmografie čítá přes padesát titulů, zvláště v šedesátých letech patřil k vytíženým filmovým hercům a dokázal se výrazně prosadit, přestože před filmovou kamerou stanul poprvé až na prahu čtyřicítky. Jeho první rolí byla epizodní postava simulanta Bedřicha Pacáka ve filmu VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ (1960), ale vzápětí přišly velké příležitosti. První větší rolí fanatického kněze byl pověřen ve Vláčilově historickém dramatu ĎÁBLOVA PAST (1961). V následujících letech hrál v několika filmech ročně, do různorodých charakterních postav jej obsazovali režiséři žánrově značně odlišných filmů. Vynikl jako kolaborant Máchů v dodnes vysoce ceněném válečném dramatu SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN (1963), menší, ale neméně významné úlohy dostal jako prokurátor v soudním dramatu OBŽALOVANÝ (1964) nebo malíř ve filmu BLOUDĚNÍ (1965). Do období druhé světové války se pak vrátil svou hlavní rolí židovského lékaře v působivém psychologickém dramatu ... A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964). Zajímavé herecké výkony předvedl také v dalších filmech jako PĚT MILIÓNŮ SVĚDKŮ (1965) nebo ÚDOLÍ VČEL (1967), objevil se také v několika historických filmech, na druhou stranu, filmová adaptace hry PIKNIK (1967) převzatá z Činoherního klubu, byla příliš očividně inspirovaná divadelní předlohou a nenašla širší odezvu. Miroslav Macháček byl v uvolněné atmosféře 60. let jmenován zasloužilým umělcem (1968), vzápětí byl ale kvůli svým politickým postojům pronásledován; v tomto směru se opakovala situace z počátku 50. let, kdy působil v Realistickém divadle, a nátlak normalizačního režimu skončil nakonec umělcovou hospitalizací na psychiatrii. V těchto souvislostech je také logické výrazné omezení práce pro film, ostatně, práci pro televizi a rozhlas měl zapovězenou úplně. Zatímco v 60. letech točil několikrát ročně, následující dekáda mu dala pouhých deset příležitostí, navíc značně nevyvážených. Za zmínku stojí jeho výrazné psychologické role ve filmech VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI (1978) a TVÁŘ ZA SKLEM (1979), byť oba tyto filmy jsou poznamenané dobou vzniku a mezi jejich klady patří právě jen herecký výkon Miroslava Macháčka. Po dalších menších rolích spadá velký návrat Macháčka na filmové plátno až dvěma snímky z poloviny 80. let. Vynikl jako lékař v dramatu ze zdravotnického prostředí SKALPEL, PROSÍM (1985), další zajímavou hereckou kreaci předvedl v dodnes ne zcela doceněném sci-fi dramatu VLČÍ BOUDA (1985). Svůj hlasový projev uplatnil jako komentátor dokumentu PRAHA – NEKLIDNÉ SRDCE EVROPY (1984). Dalším výrazným mezníkem Macháčkových životních peripetií byl rok 1989; na jeho počátku byl propuštěn z Národního divadla, v závěru roku se ale v souvislosti s listopadovým převratem vrátil do veřejného dění a konkrétně na naší první scéně se výrazně angažoval. Mezitím vytvořil jednu ze svých posledních filmových rolí, a sice zoologa Montyho v rodinné komedii DVA LIDI V ZOO (1989), i když někteří považují tuto postavu za nehodnou jeho uměleckého kreditu. Definitivně poslední rolí Miroslava Macháčka byla postava kněze ve filmu JEN O RODINNÝCH ZÁLEŽITOSTECH (1990), jehož smůlou bylo uvedení v době nepřející snímkům tohoto typu. Miroslav Macháček zemřel v Praze 17. února 1991 ve věku nedožitých 69 let. Proslul jako psychologicky složitá osobnost, přičemž jeho nevyrovnanost se promítala i do jeho práce, jako na značně nevyzpytatelnou osobnost na něj vzpomínají spolupracovníci a kolegové. Přesto Miroslav Macháček patří k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla a filmu 20. století. Jeho manželkou byla operní pěvkyně Věra Štiborová (1926-1988); poznali se na konzervatoři, jejich manželství ale nemělo dlouhého trvání. Později žil s všestranně nadanou umělkyní Ester Krumbachovou (1923-1996). Z manželství s Věrou Štiborovou pochází dcera Kateřina Macháčková (*1949), taktéž herečka. Ta po otcově smrti pro vydání upravila otcovy zápisky vydané pod názvem Zápisky z blázince (1995).