Louis Malle

Malle pocházel z bohaté průmyslnické rodiny, původně studoval politické vědy na Sorbonně, poté ale přešel na prestižní filmovou školu IDHEC (Institut des Hautes Etudes cinématographiques). Svou filmařskou kariéru zahájil jako kameraman a pomocný režisér, spolupracoval s režisérem Robertem Bressonem. Již ve velmi mladém věku se ale pustil do vlastní režie, jejímž prvním výsledkem bylo drama Výtah na popraviště (Ascenseur pour l'échafaud, 1958), který je považován za jeden z mezníků tzv. nové vlny. Krátce nato pak natočil další úspěšný film, Milenci (Les amants, 1958). V obou filmech hrála hlavní role Jeanne Moreau, která tehdy zahájila svou hvězdnou kariéru. Film Milenci byl také oceněn zvláštní cenou poroty na festivalu v Benátkách. Ve francouzsko-italské koprodukci pak vznikl nadčasový snímek Soukromý život (Vie privée, 1961) v hlavních rolích s Brigitte Bardot a Marcellem Mastroiannim. Mezinárodní úspěch zaznamenal také film Le feu follet (1963), psychologické drama o vyléčeném alkoholikovi. Tento film byl podle Malleho vlastních slov prvním, který mohl natočit podle vlastních představ. Film nezískal sice Zlatého lva v Benátkách, na nějž byl nominován, ale obdržel zvláštní cenu poroty a cenu italských filmových kritiků. O tom, že Malle se výhradně nesoustředil na tvorbu existenciálních dramat, svědčí westernová komedie Viva María! (1965; v hlavních rolích opět Brigitte Bardot a Jeanne Moreau), která rozhodně vybočuje z nové vlny, do níž ostatně někteří odborníci Malleho vůbec nepočítají. Z dalších režisérových filmů stojí za zmínku koprodukční melancholická komedie Šelest na srdci (Le souffle au coeur, 1971), která byla nominována na Zlatou palmu v Cannes a získala také nominaci na Oscara. Úspěchu dosáhlo také válečné drama Lucien Lacombe (1974), které bylo nominováno na Oscara. V 70. letech natočil Malle také několik dokumentárních filmů, a to i pro televizi. V průběhu 70. let přesídlil Louis Malle do Spojených států, kde pokračoval v práci. Jeho hollywoodská filmografie sice nedosáhla kvalit prvních snímků z přelomu 50. a 60. let, na druhou stranu ale značně vybočovala ze standardní americké filmové tvorby. Jedná se například o filmy Děvčátko (Pretty Baby, 1978; nominace za Oscara za hudbu) nebo Atlantic City (1980; Zlatý lev na filmovém festivalu v Benátkách). Také další filmy byly s úspěchem prezentovány na mezinárodních festivalech. Malle se příležitostně vracel natáčet také do Francie, výsledkem americko-francouzské koprodukce byl například film Na shledanou, chlapci (Au revoir, les enfants, 1987), který znovu získal Zlatého lva v Benátkách). Malle jako velký fanoušek filmu patřil k předním propagátorům francouzské kinematografie v USA, svým filmem Večeře s Andrém (My Dinner with Andre, 1981) přispěl ke vzestupu nezávislého proudu amerického filmu. Malleho posledním filmem byla adaptace Čechovovy hry Strýček Váňa s názvem Vanya on 42nd Street (1994). Louis Malle byl dvakrát ženatý, poprvé s Anne-Marie Deschodt (1965-1967), podruhé se oženil v roce 1981 s herečkou Candice Bergen (*1946), držitelkou dvou Zlatých glóbů a pěti cen Emmy. Z tohoto manželství se narodila dcera Chloé Malle. Mezitím žil Louis Malle v 70. letech s německou herečkou Gilou von Weitershausen a kanadskou herečkou Alexandrou Stewart a také s každou z nich měl jedno dítě. Louis Malle zemřel následkem rakoviny ve svém domě v Beverly Hills 23. listopadu 1995 ve věku 63 let.