Waldemar Matuška

Waldemar Matuška se narodil v Košicích, kde jeho matka, operetní zpěvačka, tehdy vystupovala, od dětství ale žil v Praze. Vyučil se sklářem, od 50. let vystupoval s různými kapelami, původně jako hráč na několik hudebních nástrojů, brzy se však prosadil se svým zvučným barytonovým hlasem. První významný úspěch zaznamenal s rozhlasovou nahrávkou písně Suvenýr (1960), poté nastoupil do divadla Semafor, kde v duetu s Evou Pilarovou nazpíval dodnes známé hity jako Ach, ta láska nebeská nebo Tam za vodou v rákosí, později přešel do divadla Rokoko (z této doby pocházejí společné nahrávky s Helenou Vondráčkovou nebo Martou Kubišovou), od počátku 70. let vystupoval samostatně, poté se skupinou KTO. Šedesátá léta byla ve znamení zdravě konkurenčního boje s Karlem Gottem (v letech 1962 a 1967 vyhrál Matuška anketu Zlatého slavíka), z nějž Matuška nakonec vyšel jako poražený. Z této doby nicméně pochází řada písní, které dosáhly nadčasové hitovosti, na rozdíl od hlasově náročného repertoáru Karla Gotta zpíval typově odlišné písně, které měly šanci na zlidovění (Jó, třešně zrály, Slavíci z Madridu, Už koníček pádí atd.) Ve spolupráci s KTO v 70. letech se Matuška postupně uchýlil k písním countryového charakteru, které však nevybočovaly z dobového průměru, skutečných hitů se mu dostávalo již jen sporadicky. Pravidelně však nahrával LP desky, přičemž se nevyhýbal ani odskokům od středního proudu populární hudby (např. deska lidových písní z celého světa z roku 1971). Matuška se díky své svobodomyslnosti několikrát dostal do konfliktu s totalitní mocí (např. zákaz televize v polovině 60. let), později však vůči režimu vystupoval loajálně a nakonec obdržel titul zasloužilého umělce. O to překvapivější byla jeho emigrace do USA (1986). V Americe se prosadil díky poměrně početné emigraci z Československa, nicméně jeho začátky zde nebyly jednoduché. Dodnes žije na Floridě, občas se ale vrací do České republiky a příležitostně koncertuje. Matuškovy nahrávky po roce 1989 neměly nijak velký úspěch, výběry jeho starších hitů jsou ale dodnes solidním prodejním artiklem. Přestože Matuškův přínos populární hudbě je již zhruba od poloviny 70. let téměř mizivý, dnes patří právem k jejím legendám. Waldemar Matuška neměl nikdy herecké ambice; nutnost být na jevišti nejen zpěvákem vyvstala v době jeho angažmá v divadlech Semafor a Rokoko. Neprošel systematickou hereckou průpravou, pomohly mu jen občasné konzultace se skutečnými hvězdami českého divadla (Zdeněk Štěpánek, Josef Kemr); Matuška má však přirozené nadání a jeho osobitý herecký projev byl rozhodně přínosnější české filmové a televizní tvorbě než u řady jiných zpěváků (srovnejme například s křečovitým herectvím Heleny Vondráčkové nebo Karla Gotta). Hrál především ve filmech, v nichž mohl zároveň uplatnit své pěvecké umění (Kdyby tisíc klarinetů, 1964; Noc na Karlštejně, 1973; Trhák, 1980). Na vrcholu své kariéry v 60. letech hrál a zpíval v řadě filmů, skutečně kvalitní hereckou kreaci předvedl v dramatu Všichni dobří rodáci (1968). Další výraznou nezpěváckou rolí byla například postava sochaře v televizní komedii Kam slunce nechodí (1971). Film a televize také rozšířily Matuškův pěvecký repertoár (písně ze zmíněných filmů Kdyby tisíc klarinetů a Noc na Karlštejně), jeho písně doprovázely také řadu dalších filmů, v nichž nehrál, hitových rozměrů dosáhla píseň Když máš v chalupě orchestrion ze seriálu Chalupáři.