Irene Cefaro

V poválečné Itálii se před filmovými kamerami uplatnilo více účastnic soutěží krásy, některé s menším, jiné s větším úspěchem. Jednou z těch, jejichž kariéra měla jen krátké trvání, byla Irene Cefaro. Pocházela z Říma a ve svém rodišti také v sedmnácti letech uspěla v místní soutěži krásy. Jako nositelku titulu Miss Roma 1952 ji brzy vyhledali filmoví producenti a poprvé stála před kamerou v italsko-americkém dobrodružném filmu ZKŘÍŽENÉ MEČE (Il maestro di Don Giovanni, 1953). Větší příležitost dívky Clary dostala v Lizzaniho významném filmu KRONIKA CHUDÝCH MILENCŮ (Cronache di poveri amanti, 1954). Jednu z hlavních rolí pak hrála v komedii STANICE PIOVAROLO (Destinazione Piovarolo, 1956), kde byl jejím otcem slavný komik Totò v úloze přednosty stanice, s neméně slavným Albertem Sordim hrála ve filmu PREZIDENT FOTBALOVÉHO KLUBU BORGOROSSO (Bravissimo, 1955). Zmínku si zaslouží i její účast na Pellegriniho filmu MUŽ V KRÁTKÝCH KALHOTKÁCH (L’amore più bello, 1957), který byl jako jeden z dozvuků neorealismu uveden na festivalu v Karlových Varech. Doménou Irene Cefaro před kamerou byly vedlejší role mladých moderních dívek, na místě je ještě zmínit spolupráci s Fellinim (PODVODNÍK – Il bidone, 1955), mezi hvězdy italského filmu se jí ale proniknout nepodařilo. Natočila celkem 11 filmů, naposledy se před kamerou objevila v roce 1959, načež odešla do soukromí a od té doby o ní nejsou dostupné žádné informace.